„V minulosti jsem měla několik momentů, kdy jsem se dostala do bodu, ve kterém jsem nedokázala uvažovat téměř o ničem… jiném, než zda není na čase vyhledat nějakou terapeutickou pomoc. Protože sama, ani s nejbližšími přáteli už na to nestačím. Věci se ale následně vždy nějak (zdánlivě) usadily, všechno se hodilo do normálu a já si na to své lehce neurotické depkování zvykla jako na něco, co je holt moje neodparatelná součást. Jenže poslední z těchto zmíněných momentů byl obzvlášť temný a dlouhý, trval měsíce, měla jsem pocit, že jsem v hluboké jámě a nedokázala si představit, že bych se z ní už někdy dokázala vyhrabat. A nejvíc matoucí na tom bylo to, že jsem nenacházela žádnou zjevnou příčinu takových stavů. Odvážila jsem se to tedy tentokrát řešit, hledala na internetu někoho, kdo by mi pro mě přišel vhodný dle toho, co o něm můžu alespoň zjistit z jeho webových stránek a také z názorů klientů na tomto serveru.
Vybrala jsem si Dušana Gregora a nepochybuju, že jsem si vybrala nejlíp, jak jsem mohla. Docházela jsem k němu jednou týdně po dobu jednoho roku. Byl mi sympatický lidským přístupem hned od počátku, pomohl mi s tím, že jsem se necítila nervózní. Po celou dobu jsem jedinkrát nezapochybovala, že mi skutečně rozumí, že ho zajímám, což mi potvrzoval tím, že se vždy orientoval – i když jsem zmínila něco či někoho, o kom na několika předchozích sezeních nepadla řeč. Zasmála jsem se s ním a neměla pocit, že mě tlačí někam, kde by mi to nebylo komfortní nebo by mi to cokoli podsouvalo – a na to já jsem obzvlášť citlivá a někdy až přehnaně ostražitá. Skutečně mě jen provázel, aniž by byl pasivní, nabízel mi varianty a ty jsme následně rozebírali. Ne vždy jsem měla pocit, že „to zabírá“ ihned, možná jsem se někdy příliš fixovala na to, že by se přece mělo něco v mém životě urychleně měnit, když chodím k tomu psychologovi. Ale postupně se cosi dalo do pohybu, vím, že za to mohly z velké části právě naše hovory, díky kterým jsem pak měla o čem přemýšlet do další návštěvy, kdy jsme se k tomu zpravidla vraceli.
Naše setkávání skončila po roce, kdy už jsem byla z jámy venku a musím říct, že od té doby jsem se do podobných stavů už nedostala. Ne že by mě nikdy nepřepadly pocity deprese nebo úzkosti, ale ta niterná mizérie se už nevrátila. A to jsou to už čtyři roky, co k panu Gregorovi nechodím. Od té doby jsem nebyla ani u jiného terapeuta. A musím říct, že si dosud na mnohé, co na sezeních zaznělo, vzpomenu. Že mám v mnoha případech až teď pocit, že „to zabralo“, že sklízím plody toho, co se na oněch sezeních zasadilo. Projevuje se to tak, že ve chvílích, kdy mě něco neadekvátně vyvede z rovnováhy, přemýšlím o tom najednou jinak, vracím se v hlavě k nějaké z mnoha variant, co na sezení zazněla a co mi třeba tenkrát nepřipadala tolik významná. A pokládám si otázky, které mě navádí k tomu, proč se zrovna takto cítím – najednou vím, jaké otázky si mám pokládat. A za to vděčím Dušanu Gregorovi. (Mimochodem křestní jméno na něj sedí přesně, v duších, v těch se on vyzná.)”
Více
