Lucian Kantor

Dobrý den, mám před dost těžkou operací - resekce slinivky aj. Jsem ve stresu, potřebuju si o tom s manželem(nejbližším) povídat, na něm je vidět, že ho to obtěžuje. Na nic se nezeptá, plácám se v tom sama. Dokonce ani nezavolala jedné jeho známé lékařce, která pracuje v té samé nemocnici.Vůbec jeho reakce nechápu, jako kdyby se ho empatie ani nedotkla.

Krásný den, přicházím za Vámi s pro mě vážnou otázkou a moc doufám, že společně najdeme odpověď. Předem moc děkuji.
Mám mladšího bratra, nyní je mu patnáct let. Já už jsem dospělá. Bratr je adoptovaný, je si toho vědomí od mala, nikdy jsme mu o to m nelhali. Náš otec ho však nikdy podvědomě nepřijal. Miluje ho, dokáže se o něj v rámci jeho možností postarat, na první pohled byste si toho nevšiml. Já jsem to zjistila asi před půl rokem, když jsem si začala skládat všechno dohromady. Sama jsem se minulý rok potýkala s vážnými problémy (nespavost, stavy úzkosti, panické ataky několikrát denně a těžká deprese). Ale to už je za mnou. Dosáhla jsem klidu a odpuštění a nyní cítím už jen vděčnost, jsem vyrovnaná.. můj vztah s otcem už mám v sobě vyřešený a tuto kapitolu uzavřenou. Je to nyní v pořádku. Vše bylo v důsledku toho, že když jsme byli malí, náš táta se opíjel a v důsledku toho byl agresivní. Pět let jsme žili v psychickém i fyzickém teroru. Já už jsem v pořádku, ale těsně předtím, než jsem byla "na konci své cesty" k uzdravení a vyléčení se z těchto stavů, které byly důsledkem domácího násilí, se můj bratr začal chovat řekněme nehezky.
V době, kdy se u nás odehrávaly hororové scénáře bratrovi bylo pět let, žil v tom tedy do svých deseti let. Je pravda, že si toho pamatuje méně než já a i jinak. Ale o to nejde. S otcem jsme se po rozvodu viděli jen na víkendy klasicky jednou za dva týdny. Ani jeden jsme k němu viditelně netíhli, protože nám ublížil. Bratr však vždy uměl dosáhnout toho, čeho dosáhnout chtěl. Otce využíval a vlastně i všechny okolo. Těsně předtím, než jsem se "vyhrabala" ze svých psychických problémů se bratr začal chovat divně. Spolu jsme vždy měli v celku bežný vztah. Nejdřív to začalo nadávkami a urážkami, které trvaly od rána do večera každý den. Postupem času jsem si zvykla a naučila se to ignorovat. Intenzita se však zvyšovala. Začal do mě pak žďuchat, jen tak "omylem". Což mu také nestačilo. Vše omlouval tím, že jsem na otce zlá, protože s ním nekomunikuji a hraju si na chudinku. Strop všeho nastal v den, kdy ze svých úst vypustil tuto větu: "Měla's chcípnout hned, jak ses narodila. Doktoři se vůbec neměli snažit nějak tě zachránit. Dýcháš můj vzduch. Nezasloužíš si žít. Překážíš mi.". Musím přiznat, že tato věta mi moc ublížila. V ten stejný den se velmi podobal mému otci. Podotýkám, že bratrovi bylo patnáct a byl střízlivý. Když byl otec opilý a agresivní, často nás chytal za ruku.. nebyly vidět modřiny, ale bolelo to jako čert, taky mě přimačkával židlí ke stolu. A obojí na mě toho dne "použil" můj bratr. Přidal ještě pár kopanců. V ten moment mi došlo, že takto nemohu dál. Vše se odehrávalo samozřejmě za zavřenými dveřmi, vše dělal tak, aby si toho nikdo nevšiml a já věděla, že když to doma řeknu, vysmějí se mi. Bratr na své okolí uměl působit jako hodný, fajn, vtipný chlapec. Je opravdu dobrý manipulátor. Ale já věděla, že něco dělat musím. Vyhýbala jsem se mu, ač to nebylo jednoduché, protože jsme sdíleli stejný pokoj. Snažila jsem se doma trávit co nejméně času a když už, tak být od něj daleko. On pokračoval v nadávkách a urážkách. Svěřila jsem se mamčinému příteli, který bratra "odhalil" už od počátku. Věřil mi.
Bratr se shodou okolností do měsíce odstěhoval k otci. Bylo to kvůli neshodám, mamka po něm chtěla, aby se učil, on nechtěl a věděl, že otec mu dá vše, po čem bude toužit a když ne, tak si to prostě vezme. Nešel k němu proto, že by ho mě rád, ale z čisté vypočítavosti. Mé osobě se však paradoxně ulevilo, spadl mi obrovský balvan ze zad a lépe se mi dýchalo, mohla jsem zas být sama sebou. Bratr však ve své vypočítavosti pokračuje. Neustále všem ubližuje, slovně. Mamině také moc ublížil. A bohužel, ač se mi to neříká snadno, je to jen člověk veliký sobec a manipulátor, který pro druhé nehne ani prstem, jeho vlastní rodina mu je úplně jedno a chová se jako bezpáteřní člověk.
Konečně se dostávám ke své otázce. Zajímám se o psychologii, učím se ji, čtu různé články a koukám na různé dokumenty. Hodně jsem si v návaznosti na bratrovo chování hledala různé studie a články o lidech, kteří jsou adoptovaní. Jsem si jistá tím, že si to určitě nesou s sebou životem a že touhla zjistit svůj původ je silná. Myslíte si, že jeho chování může mít něco společného s tím, že je adoptovaný? Jistě na jeho chování bude mít dopad i těch pět let tiranie, ale i tak. Nechce se mi věřit tomu, že někdo může být takhle zlým človekem, nehnout ani brvou.. Je bezcitný. Vím, že je majetnický, což je na jednu stranu logické, protože majetek mu v podstatě nikdo nevezme, ať se chová jakkoliv, je tu stále s ním. A takhle to s lidmi nefunguje. Tomu rozumím, dalo by se říct. Ale může být toto vše jen nějaký "Syndrom adoptovaného dítěte" nebo v tom hraje roli i něco jiného? Mohu mu nějak pomoci? I přesto, co mi udělala věřím, že to vše dělá z nějakého důvodu a za veškerou touto zlobou je "jen" zloba či vztek. Dá se mu nějak pomoci, pokud sám nechce?

Moc moc Vám děkuji. Krásný den