Mgr. Karel Flaška

Dobrý den,

děkuji za Vaši otázku. Zabývám a moc rád. Jenom ode mě nečekejte diagnózu a papír na synovu hlavu. Důležitější než včasná diagnóza, je zde včasná terapie, a teď nemyslím tu behaviorální (standardizovat chování nebo něco nacvičit), která není špatná, ale sama o sobě nestačí, ale vztahovou, takovou, která jim umožní dát vnitřnímu prožívání strukturu, která dětem s PAS chybí. Odtud ta obrovská úzkost ze změn, ze všeho nového, z cizích druhých, z hluku. Ale zároveň také fascinace schématy, řády, obecně strukturou, neboť nás všechny přitahuje to vnější, co chybí uvnitř. Zároveň se nevzdávám hypotézy, že Váš syn je jenom "puntičkář" :-), ale než Vám to potvrdím nebo vyvrátím, raději bych s ním strávil aspoň pár hodin a trochu ho poznal.

Srdečně

Karel Flaška

Dobrý den,

nenapíšu Vám hotovou odpověď. Jenom se Vás pokusím inspirovat k Vašemu vlastnímu řešení.

Jestliže se dítě ptá, pak nutně potřebuje odpověď, aby se mohlo dál myšlenkově a emočně rozvíjet. A proto je moc dobře, že jste se nenechala odbýt a pátráte dál po řešení.

Spíše než o jednu "magickou odpověď", či "pravdu faktů" jde o způsob odpovídání. Jde o to, aby Vaše odpověď byla pro dítě podnětem k dalšímu přemýšlení a aby mohlo dále rozvíjet rozhovor s Vámi. Je potřeba odpovídat jednoduše, v rozsahu slovní zásoby, kterou u svého vnuka očekáváte. Bezpečným začátkem může být například odpověď na otázku "Kde je maminka?" ... "V nebíčku." To je odpověď využívající dětskou, pohádkovou, nebo také říkáme symbolickou řeč, která je pro děti nejsrozumitelnější. Tímto začátkem získá Váš vnuk možnost si maminku, resp. představu maminky někam umístit v čase a prostoru a vztahovat se k ní. Takhle skutečnost je pro Vašeho vnuka, myslím si, nyní psychologicky nejdůležitější. Potřebuje smysluplnou odpověď na to, proč když maminku hledá, nemůže ji najít. Dobře poslouží k tomuto upokojení i nějaký prostor doma, kde bude mít fotku maminky a nějaké předměty, které jí třeba patřily a které by si mohl přisvojit jako "maminčiny". Procházky "na hrobeček" se zapálením svíčky a položením "kytičky" (smysluplně ohraničené, ne nijak excesivní) jsou také velmi důležité pro dětskou duši.

Uvidíte, kam Vás dítě svými otázkami povede dál a nechte se vést jím. Poslouchejte a přemýšlejte, proč se ptá, co potřebuje vědět. Na pomoc si přitom můžete vzít různé pohádkové obrazy.

Na závěr zmíním jednu uličku, která je častá, pochopitelná z hlediska potřeby dospělých se chránit, avšak jistě slepá. Ve dobrém úmyslu uchránit dítě před bolestivou pravdou rodiče podávají často dětem emočně vypreparovaný obraz reality (byť fakticky pravdivý), prostý jakéhokoliv zabarvení: např. "strejdu přejel vlak". Takové sdělení je dítěti naprosto k ničemu, protože ho není možné psychicky zpracovat. Takové syrové preparáty reality pak v dětské duši zůstávají jako cizorodá tělesa, izolovaná od ostatního duševního života a v nevědomí dětí pak mohou nadělat více škody, než autentická odpověď, která dítě třeba zabolí a rozpláče, ale umožní mu vztahovat se, a tudíž i truchlit.

Snad jsem podal srozumitelnou a uspokojivou odpověď

S pozdravem a přáním pokoje v duši

Karel Flaška