Dotazy od pacientů (66)

Dobrý den, to, že se dítě stane terčem kritiky je poměrně častý jev. I to, že se samo dítě za něco stydí. Řeší to rodiče dětí s brýlemi, naslouchátky ... pihami, zrzavými vlasy. Jde o to, brát to jako něco zcela normálního. Doporučuji to s dcerou příliš nerozebírat - je to prostě znaménko, musí se mazat a basta fidli. Čím více s ní budete probírat jaké to je s ním žít, tím více prostoru znaménko v životě dcery bude dostávat. V případě že dcera přijme znaménko jako něco běžného, nebude se za něj ani stydět. Když se za něj nebude stydět, nebudou si z toho dělat ostatní legraci. Zkuste se zaměřit i na to, co dceři jde, v čem je dobrá, poporujte ji v samostatnosti, aby si více věřila. Pokud by to nepomáhalo, zkuste to probrat důkladněji s rodinným psychologem. Martin Z.

Dobrý den, to, že se dítě stane terčem kritiky je poměrně častý jev. I to, že se samo dítě za něco stydí. Řeší to rodiče dětí s brýlemi, naslouchátky ... pihami, zrzavými vlasy. Jde o to, brát to jako něco zcela normálního. Doporučuji to s dcerou příliš nerozebírat - je to prostě znaménko, musí se mazat a basta fidli. Čím více s ní budete probírat jaké to je s ním žít, tím více prostoru znaménko v životě dcery bude dostávat. V případě že dcera přijme znaménko jako něco běžného, nebude se za něj ani stydět. Když se za něj nebude stydět, nebudou si z toho dělat ostatní legraci. Zkuste se zaměřit i na to, co dceři jde, v čem je dobrá, poporujte ji v samostatnosti, aby si více věřila. Pokud by to nepomáhalo, zkuste to probrat důkladněji s rodinným psychologem. Martin Z.

Dobrý den, napište mé známé z výcviku. Pokud nebude mít sama kapacitu, jistě Vás někam nasměruje, je z ostravska: irena.pesatova@5zsfm.cz

Dobrý den, to takto od stolu asi těžko posoudit. Pokud je to tím, že spí tvrdě, pak je to nejspíš na neurologa. Mám však dojem, že častěji jde spíše o psychosomatickou poruchu. Také záleží na tom, zda se počůrává odmalička, nebo zda je to něco nového. Zkuste se zamyslet nad tím, jaký význam může tento problém mít ve vaší rodině. Jak se proměňuje v různých časech, na různých místech. Neexistuje na to jednoduchý návod. Asi by nebylo špatné se na to zaměřit s nějakým rodinným psychologem. Martin Z.

Dobrý den, to takto od stolu asi těžko posoudit. Pokud je to tím, že spí tvrdě, pak je to nejspíš na neurologa. Mám však dojem, že častěji jde spíše o psychosomatickou poruchu. Také záleží na tom, zda se počůrává odmalička, nebo zda je to něco nového. Zkuste se zamyslet nad tím, jaký význam může tento problém mít ve vaší rodině. Jak se proměňuje v různých časech, na různých místech. Neexistuje na to jednoduchý návod. Asi by nebylo špatné se na to zaměřit s nějakým rodinným psychologem. Martin Z.

Dobrý den, diagnostiku školní zralosti neprovádím, Ped. psych. poradna je dle mého názoru ideální pracoviště pro posouzení.

Dobrý den, to je bohužel velmi složitě řešitelný problém. Víte, ono se zdá, že přece stačí jasně nastavit mantinely a dodržovat je (možná vám to radí učitelé nebo okolí). Nicméně potíž je v tom, že se na dceři nejspíš velmi nepěkně a trvale podepsalo to, co zažívala do doby, než jste si ji vzali k sobě. Byla v ústavu? Byla v rodině, kde trpěla? Doporučuji rodinnou psychoterapii, ideálně od terapeuta který umí pracovat s poruchami attachmentu (citová vazba v prvních letech dítěte). Prvním cílem by mohlo být, jak tuto situaci "ustávat" jak respektovat, že se nemusí dařit i když budete i manželem dělat vše skvěle. Všímejte si sebemenších úspěchů, dcera opravdu nezlobí proto, že vám chce dělat problémy. Je spíš vlastně "citově postižená", což vyžaduje ještě více trpělivosti a sil, než u dítěte, které si ničím takovým neprošlo. Doporučuji na to nebýt sami, psycholog by s vámi měl hledat i možnosti jak posílit váš vztah s manželem, abyste výchovu dcery dokázali snášet... Je to dlouhá a težká cesta, nebuďte na ni sami.

Dobrý den,
možná mu budete muset nastavit mantinely v chování (děti se nebouchají) i jinak, než domluvou. Zkuste vymyslet jednoduché pravidlo, které byste (ve spolupráci s učitelkami) mohli dodržovat. Ve smyslu - když dokážeš nikoho nebouchnout - něco bude ještě víc fajn než jindy, když někoho bouchneš, stane se něco, tobě ne zcela příjemného. Není třeba žádných drakonických trestů a odměn, jde o to, aby signály (dobře/špatně) dokázal jasně a jednoduše rozlišit a prožít rozdíl. Zároveň je potřeba si hodně všímat a chválit ho za vhodné řešení situací (byť by se Vám to zdálo jako samozřejmost) kdy nikoho nebouchne a třeba se dohodne.

Dobrý den,
můj názor je, že střídavá péče je zkrátka nejvhodnější volbou především pro rodiče (mají oba maximum času s dítětem). Děti ji pak zkrátka musejí snášet a naučit se žít ve dvou domovech. Za podmínky, že rodiče spolupracují a podporují se funguje střídavá péče většinou bez jakýchkoliv specifických problémů (i kompletní rodiny mívají problémy). Při nástupu do školy je fajn více jako rodiče sdílet přístup k povinnostem a sladit podmínky v obou domácnostech. Mám dojem, že už to dávno děláte, takže bych z této změny neměl na vašem místě obavy ;)

Chápu to dobře, že ve školce s pečivem problém nemá? Nebo se to stalo jen jednou "z nějakých důvodů"? A co mu na pečivu vlastně vadí? Dokáže rozlišovat druhy pečiv, nebo je to vždy prostě "pečivo ne!" Pokud Vás to opravdu trápí asi by se dalo podumat nad tím, proč je pro něj tak těžké opustit své rozhodnutí. Ale také nad tím můžete mávnout rukou a nechat na něm, jestli a kdy ho začne jíst. Nějakou speciální techniku jak někoho naučit jíst to, co nechce bohužel neovládám. Když si má například vzít prášek, také respektujete, když mu nechutná? Je to opravdu na Vás, jak významné to podle Vás je pro jeho život. Pokud hodně, lze to řešit i s psychologem, pokud to zkousnete, nechte to plavat a je pravděpodobné, že časem změní názor ;)

Dobrý den, v mailu jste ještě připsala, že dle kamarádky k vám v 15 určitě chodit nebude. Kamarádka má pravdu, ale jak a kdy se stane, že to už zvládne sám? Ze dne na den a samo o sobě nejspíš ne. Píšete, že otec dětí s Vámi rok nežije (stěhovali jste se?), jaký názor na usínání otec má? Spí syn u otce s ním, nebo usíná sám? Vaše dcera se naučila usínat sama v kolika letech?

Jak vlastně syn dokáže bojovat se strachem? Má nějaký důvod proč strach překonávat? Čeho se bojí? Zkuste spolu (i s tatínkem) probrat tyto otázky a hledejte cesty jak syna zapojit , aby se o překonání a odbourávání strachu snažil i sám... Pokud budete chtít, asi by nebylo od věci to řešit i po ruce s rodinným terapeutem.
Držím palce!

Dobrý den, kde jste ty fotky našla a jak velké máte děti? Fotit vlastní děti nahé nijak trestné není, problém by asi byl nějaké další zveřejňování. Než bych rozjížděl opravdu těžkotonážní policejní mašinerii, asi bych se nejprve zeptal tatínka dětí, o co jde. Úplně nerozumím tomu, co přesně Vás šokovalo... Martin Z.

Dobrý den, diagnostice se nevěnuji, dělám už jen výhradně psychoterapii. Pokud byste chtěli věci řešit, rád se na tom podílet, pokud potřebujete něco změřit, posoudit, vyhodnotit, nemohu sloužit. Martin Z.

Dobrý den,
asi bych nejprve zkusil zjistit, čeho se vlastně bojí a pak hledal řešení. Jediný recept na strach je jeho překonávání. Posoudit, co je nad jeho síly a co by už spolu s Vámi dokázal překonat posoudíte nejlépe Vy jako rodiče. Pokud o to budete mít zájem, rád se na řešení budu podílet ;) Martin Z.

Dobrý den, odloučení od matky může být traumatické především v případě, pokud dítě nemůže být ani s dalšími blízkými osobami. 2 týdny nejsou krátká doba, ale myslím, že s babičkou a tatínkem to dcera zvládne. Navíc nebudete pryč "úplně", doporučuji si volat, či se vidět přes počítač, zkrátka být stále přítomná v jejím životě. I tak počítejte s tím, že se jí bude stýskat a bude potřebovat více péče a tolerance od babičky a tatínka. Po Vašem návratu bude rovněž nejspíše potřebovat s Vámi být víc v kontaktu a respektujte, že se nebude chtít od Vás příliš odlučovat, přecejen to bude nová zkušenost. To, že to s ní probíráte, je nejlepší. Možná by si mohla třeba odpočítávat, kdy se vrátíte (vybarvování políček), může s tatínkem plánovat, jak se budete vítat, co pak budete dělat. Musí vždy vědět, že spolu stále jste v kontaktu a kdy odloučení skončí. I tak to může být těžké, takže mějte velké pochopení pro její stýskání a vyžadování kontaktu s vámi po vašem návratu. Martin Z.

Dobrý den, asi by nebylo špatné se sejít a probrat to osobně. Důvodů může být celá řada a nebylo by špatné se nad nimi zamyslet hlouběji.
Dcera se bude hlavně muset naučit respektovat některá pravidla (ve školce jich je jistě spousta nových). Bylo by fajn, kdybyste ji zapojili do změn, které musí přijmout. Zkuste se zaměřit na jeden aspekt chování (třeba braní hraček) a najděte způsob, jak ji k tomu motivovat (když dokáže celé dopoledne nikomu nevzít hračku, něco hezkého by se pak mohlo stát, aby viděla, že si toho opravdu ceníte). K tomu by se hodila pomoc učitelek, aby věděly, o jakých pozitivních změnách vás mají informovat. U hodně živých dětí dospělí často sledují spíše negativní projevy (je jich mnoho) a někdy přehlédnou že se něco podaří (což není žádná samozřejmost). Martin Z.

Chápu, že pro Vašeho syna jsou doktoři lidé, kteří mohou nějak souviset s utrpením. Možná Vám pomůže, když mu vysvětlíte, že psycholog rozhodně není doktor :) Asi by bylo fajn se s úzkostmi trochu poprat, takže pokud budete mít zájem to zkoušet se mnou, budu rád, když se objednáte ;) Martin Zajíc

Dobrý den, velký vzdorovitost je v tomto věku poměrně častá. Syn se bohužel bude muset naučit respektovat, že jsou rozhodnutí, která nemůže ovlivnit. Zkuste více rozlišovat (aby to zřetelněji rozlišil) v čem s vámi může diskutovat a prosazovat si svůj názor a v čem nikoliv. V případech, kdy rozhodujete vy, trvejte na tom, že vaše rozhodnutí nezmění a nemá smysl se s vámi dohadovat. Pokud se situace nebude lepšit, asi by bylo fajn využít odbornou pomoc, většinou se tato situace dá řešit změnami v přístupu rodičů. Zkuste to probrat i s tatínkem, abyste mohli lépe sjednotit své chování a syn se v něm lépe vyznal.
Martin Z.

Dobrý den,
upřímně řečeno, neumím si moc představit, jak v tomto věku syny připravit na to, že maminka zemře. Obzvláště u toho mladšího. Jde o situaci která je velmi devastující i u dospělých. Netuším, jak moc velkou podporu okolí máte a využíváte, ale doporučuji mít k ruce opravdu nejbližší přátele, asi by bylo fajn probrat to i s nějakým psychologem osobně, na to online odpověď opravdu nestačí :( Pokud o tom budou ochotní mluvit, nebraňte se nijak smutku a povídání o tom, jak je to těžké i pro vás. Synové musí těžce snášet současnou situaci, i to, co přijde a je velmi důležité, aby to mohli sdílet s Vámi. Zároveň je do podobných hovorů nijak nevybízejte, zkuste si všímat toho, jak situaci sami vnímají (každý zvlášť). Držte se. Pokud budete chtít ještě něco doplnit, napište mi přímo na mail martin.zajic@bez-tize.cz

Dobrý den,
no, pokud se to spíše zhoršuje, asi by bylo fajn někam zajít. Ještě bych možná zkusil syna trochu do usínání zapojit. Zkuste s ním probrat, čeho se vlastně bojí a aktivně s tím bojovat. Příklad: Přijde skřítek a pořeže mě na bříšku (tak jako to zjistil po narkóze v nemocnici). Zkuste vymyslet metodu, díky které by mohl skřítka od návštěvy odradit. Můžete čerpat z pohádek nebo z vlastních zkušeností, jak se "nestvůry a bubáci zahánějí."
14 dní není zatím nijak dlouhá doba, ale je důležité se zbavit strachu aktivně (logicky strach nelze jen vyvrátit). Zkuste ho proto nějak uchopit (pojmenovat) a bavit se o něm. Co proti němu pomáhá, jak s ním nejlépe zatočit apod. Uvidíte, že společně se synem a tatínkem něco vymyslíte ;)
Pokud se to nebude dařit, tak se zkuste objednat k rodinnému terapeutovi.
Hodně štěstí! Martin Z.