Dobrý den, mám dotaz na psychology i psychiatry, nebo doktoři, kteří by mi mohli pomoci, potřebovala
Dobrý den, mám dotaz na psychology i psychiatry, nebo doktoři, kteří by mi mohli pomoci, potřebovala bych poradit, jak překonat strach z mluvení o svých velmi choulostivých psychických problémech, ve 21 letech u mne nastala hluboka deprese, ta trvala cca 2-3 roky, pak to šlo nahoru hodně energie a bujné fantazie a plány, hypománie/manie, původně jsem myslela že trpím jen depresi a že jsem jí svou vůli překonala, ale bohužel ne, za ty léta jsem si udělala jen dluhy nad hlavu, špatné lehkomyslné partnerské vztahy, poškodilo mi to vztahy v rodině i s přáteli (tato hrozná nemoc), ted s nima moc nekomunikuji, jen si tak sama něco resim, nenachazim v nich ani takovou podporu a pochopeni, premyslim zda jsou ti pravy v mem zivote, bipolární afektivní porucha typ 2, vím o ni od řijna 2022, ale nevěděla jsem co s ni mám dělat, časově jsem nic nezvlada už, stresovala jsem se zvládání svého každodenního života (finanční problémy – důsledek nemoci) každý měsíc přeživat s minimální částkou, která jen tak tak vše pokryje, takže jsem v neustalem stressu, a coping mechanism, pochopitelně jsem nedokazala vyhledat psychologa ani psychiatra včas, dlouho jsem žila s mix epizodou, která se postupně zhoršovala až k psychozam, kdy jsem poháněná existencionální krizi, kdy nesnasim svet lidi a nechapu ho, pak si občas myslím že ho zase chapu a hnusi se mi a prijdou mi lidi zbytecni, a nasleduje myslenky typu, tim padem nemuzu resit sve traumata co se mi za hypomani / manii odehravali, ptž nejsem jako oni, ptž v manii jsem to nebyla pravá já Přijde mi že svět lidi je dost krutý a začala jsem se hodně věci bát. Zároveň ale je tady mé druhé já, které ví že prostě byla narušená nějaka bariera mého vnímání, proto najednou vnímám všechno a příliš a hlavně jen ty zlé věci. Nejvíce mi vadí ta myšlenka, že lidi jsou tak důležití, ale zároveň děláme nějaké věci které jsou tak nedůstojné, nebo, že jsme tak civilizování ale pořad v sobě máme jake-si zvířecí půdy, nevím už jak tento svět lidi občas vnímát a tím pádem nevím jak se zařadit. S tím že jsem byla v práci kde byli sami lidi kteří mi nesedli, a ještě něco se mi tam stalo (trauma), začala jsem se stranit bokem, že nejsem jako oni a tím pádem nejsem jako všichni ostatní lidi na zemi. Já přece nemůžu řešit nějaké traumata, moje duše, ego toto nezvládá, já vždy dělala vše správně, jak jsem se mohla ocitnout tady?!?!? V tý práci už nejsem 2 roky, ale mám občas PTSD a pořád řeším někdy……. ....jsem rozpulcena na část mne kdy se chci distancovat od života a delat toho jen minimum a nemit zadny zivotni pribeh / rozvoj, nestykat se s nikym, s nikym nemluvit, ptz to nemam v sobe ujasněné, jelikož se mi život zhnusil, ale druha část mne vi ze jednou to bylo dobry, a zas muze byt jen to musim vse překonat, najít správné odpovědi, pronasledujou mě myslenky typu nejsem jako oni, tak o tom nemohu mluvit, je tam ano stud i strach z toho ze me to pak později bude strasit (ze to je nekde napsane u doktorky, ty moje traumata a co jsem prováděla v manii) ze moje nejtajemnejsi nejosobnejsi zážitky budou odhálený, a mam paranoi, ze se to někdo z mych blízkých dozví, nedokazu se sverit, ani když ted pisu tuhle zprávu, nejsem uplně ok s tím že to budou číst cizí lidé, je tam jake-si zvyšene ego mi prijde, zvysena obava, potřeba osobní věci resit v izolaci, ale kdyz sama nenachazim odpovedi, tak uz nevim jak dal, jak si pomoci, neschopnost důvěřovat nekomu, ze by dokazal situaci zlepsit, spis se bojim ze sdilenim mi bude hur, i kdyz vim ze tato zprava muze zapadnout mezi tisice jinych a nikoho to nezajima tolik muj pribeh, ale ja se citim na to, že bych nejraději vse jen skryla nebo nechala byt( ta jedna cast me) ale druhá část mého já se chce zachranit od této situace, doslova žádá o pomoct, mě nutí už s tím něco dělat, už takhle žiju 2 roky, v izolaci, nejsem schopná se bavit s nikym, chodím k psycholožce ale neresime zasadni věci, mám psychiatra, beru léky na tu psychózu, citim se trosku líp, vtíravé myšlenky a hruzo strašné představy už nejsou tak vtíravé, ale mam pocit ze o tech traumatech bych měla mluvit a vyresit to, abych se mohla plně posunout dál, (nebo nemluvit uz o tom a neozivovat to a nechat to jit samo casem se zapomene? Když uz beru leky, muze to zapůsobit ze si z toho uz časem nebudu lamat hlavu, nebo co myslíte? nevím co mám dělat?) paranoa trosku odpadava, preji si aby to bylo jako kdysi před mých 21 letech, když me něco bolelo nebo trapilo nebala jsem se o tom mluvit, rict si o pomoct, ve skole, kamaradum ci rodine, ale ted když ty problémy jsou uz tak osobní, clovek se bojí, bojim se i ze když o tom promluvim s terapeutkou a třeba ona mi moc neporadi, tak to bude zbytecne a budu muset hledat dal i jiné atd. tolik práce nevim zda na to mam sily, o tom mluvit… deprese je hrozná, ale i hypomanie / manie, kdy clovek neco udela a za nekolik let, kdyz zjisti ze to neni v poradku a nectí to jeho charakter, hodnoty, inteligenci, je z toho ztraumatizovany, a nekonečný koloběh myšlenek začíná, pritom by to chtel resit a jít dál, ale nevi jak,... mam nadmerny strach a neduveru, nevim kde mam sebrat odvahu o tom mluvit, nebo jak jit dal, jak se zbavit te existencionalni krize, s tezkym pocitem odesilam tuto otazku do světa, má prosím někdo pomocná slova? Děkuji za přečtení.
2 odpovědi
Ne nejste slabá ani „rozbitá“. To co popisujete odpovídá dlouhodobě neléčené nebo nestabilizované bipolární poruše v kombinaci s traumatem a chronickým stresem. Strach mluvit o věcech není selhání ale ochranná reakce po zkušenostech kdy se svět stal nebezpečný. Nemusíte si vybírat mezi tím mluvit nebo to „nechat být“. Správná cesta je postupná práce v bezpečném tempu s někým kdo má zkušenost s bipolaritou i traumatem ideálně v návaznosti na psychiatra. Léky samy o sobě nestačí ale bez základní stabilizace se do traumatu jít nedá. Vaše potíže nejsou otázkou vůle ani charakteru. Mají řešení ale ne silou a ne o samotě. Pokud cítíte že současná terapie nikam nevede je v pořádku hledat jiného odborníka. To není selhání ale krok k sobě. Přeji vše dobré, Kristýna Hriciková
Získejte odpověď díky online konzultaci
Potřebujete radu odborníka? Rezervujte si online konzultaci: všechny odpovědi obdržíte z pohodlí domova.
Dobrý den, přečetl jsem si Váš velmi hluboký, otevřený a bolestný příběh. Chci Vám v první řadě poděkovat za obrovskou odvahu, že jste se s ním svěřila do světa – vím, jak moc těžké muselo být napsat to a odeslat, zejména když v sobě nesete tak silnou nedůvěru, strach a stud. Vaše pocity, existenciální krize, rozpolcenost i obavy z odhalení toho, co se dělo během epizod, jsou pro člověka po prožité psychóze a bipolární poruše bohužel velmi reálné a vyčerpávající. Není divu, že se cítíte unavená a izolovaná. Zde je několik důležitých myšlenek a kroků, které by Vám mohly pomoci se v tom zorientovat: 1. Jste v kontaktu s odborníky – to je skvělý základ Píšete, že chodíte k psychiatrovi, berete léky a máte pocit, že Vám pomohly (vtíravé myšlenky a hrůzné představy už nejsou tak silné a paranoia ustupuje). To je klíčový a obrovský úspěch. Léky samy o sobě možná nevyřeší všechny Vaše vzpomínky, ale vytvořily Vám stabilnější základ, na kterém se dá dál stavět. 2. O traumatech a těžkých věcech není nutné mluvit hned – ale sama na to být nemusíte Máte obavu, že když o svých traumatech promluvíte, bude to zbytečné, nebo že Vás to bude bolet. Máte pravdu v tom, že nic se nesmí lámat přes koleno. Na druhou stranu, nechat to „jen tak být, že časem zapomene“, u hlubokých traumat a zkušeností z psychóz obvykle nefunguje – tělo a paměť si to nesou dál. Dobrý terapeut Vás ale do ničeho nebude nutit. Prvním krokem terapie v takovém stavu není „pitvání se v detailech“, ale budování bezpečného prostoru a důvěry. Pokud cítíte, že s Vaší současnou psycholožkou neřešíte podstatné věci, je naprosto v pořádku poohlédnout se po někom jiném – ideálně po psychoterapeutovi specializovaném na náročné situace nebo lidi s psychotickou zkušeností. 3. Strach ze záznamů a paranoia v ordinacích Je pochopitelné, že se bojíte, co „má doktorka napsané v kartě“ a že se to někdo dozví. Uvědomte si ale, že zdravotnický personál vázaný lékařským tajemstvím a mlčenlivostí. Vaše nejtajemnější zážitky nejsou pro nikoho senzací, jsou to příznaky nemoci, kterou denně léčí u desítek dalších lidí. Nemusíte se stydět za to, co se stalo v manické epizodě – v té fázi jste nebyla zcela „vy“, byla to narušená chemie mozku a nemoc, nikoliv Vaše pravá podstata ani to nebylo selhání Vašeho charakteru. 4. Alternativa a intenzivnější podpora: Centra duševního zdraví (CDZ) Vzhledem k tomu, že prožíváte takto hlubokou izolaci, finanční a existenční stres a běžná ambulantní péče Vám občas připadá málo, existuje v České republice velmi užitečná možnost – Centra duševního zdraví (CDZ). Jedná se o moderní zařízení vznikající v rámci psychiatrické reformy, která fungují jako mezistupeň mezi hospitalizací a běžnou ambulancí. (Je to model převzaný ze Skandinávie a Itálie) Poskytují komplexní péči – mají v týmu nejen psychiatry a psychology, ale i sociální pracovníky a zdravotní sestry, kteří mohou docházet i přímo za vámi, pomohou vám se zorientovat v životní situaci, finančních tísních a podpoří vás v návratu do běžného života, aniž byste na to byla sama. Velkou výhodou je, že CDZ fungují spíše jako klubovny, kde je velká nabídka služeb na jednom místě a nemusíte lítat po celém městě ani měsíce čekat, až na Vás přijde řada. Doporučuji se podívat, kde se ve Vašem regionu nebo kraji nachází nejbližší Centrum duševního zdraví a zkusit je kontaktovat. Shrnutí na závěr: Nemusíte hned vyřešit všechno najednou. Zkuste si dovolit malý krok: probrat se svým psychiatrem, že byste potřebovala hlubší terapeutickou podporu, a zkuste se podívat na nabídku služeb CDZ ve vašem okolí. Jste silnější, než si myslíte – už jen tím, že v sobě máte tu část, která se chce zachránit a hledá cestu ven. Dejte si čas.
Veškerý obsah publikovaný na portálu ZnamyLekar.cz zejména Otázky a odpovědi, má pouze informativní charakter. Internet nepředstavuje plnohodnotnou náhradu lékařské péče poskytované specialistou.