Dobrý den, mám dotaz na psychology i psychiatry, nebo doktoři, kteří by mi mohli pomoci, potřebovala

Dobrý den, mám dotaz na psychology i psychiatry, nebo doktoři, kteří by mi mohli pomoci, potřebovala bych poradit, jak překonat strach z mluvení o svých velmi choulostivých psychických problémech, ve 21 letech u mne nastala hluboka deprese, ta trvala cca 2-3 roky, pak to šlo nahoru hodně energie a bujné fantazie a plány, hypománie/manie, původně jsem myslela že trpím jen depresi a že jsem jí svou vůli překonala, ale bohužel ne, za ty léta jsem si udělala jen dluhy nad hlavu, špatné lehkomyslné partnerské vztahy, poškodilo mi to vztahy v rodině i s přáteli (tato hrozná nemoc), ted s nima moc nekomunikuji, jen si tak sama něco resim, nenachazim v nich ani takovou podporu a pochopeni, premyslim zda jsou ti pravy v mem zivote, bipolární afektivní porucha typ 2, vím o ni od řijna 2022, ale nevěděla jsem co s ni mám dělat, časově jsem nic nezvlada už, stresovala jsem se zvládání svého každodenního života (finanční problémy – důsledek nemoci) každý měsíc přeživat s minimální částkou, která jen tak tak vše pokryje, takže jsem v neustalem stressu, a coping mechanism,

pochopitelně jsem nedokazala vyhledat psychologa ani psychiatra včas, dlouho jsem žila s mix epizodou, která se postupně zhoršovala až k psychozam, kdy jsem poháněná existencionální krizi, kdy nesnasim svet lidi a nechapu ho, pak si občas myslím že ho zase chapu a hnusi se mi a prijdou mi lidi zbytecni, a nasleduje myslenky typu, tim padem nemuzu resit sve traumata co se mi za hypomani / manii odehravali, ptž nejsem jako oni, ptž v manii jsem to nebyla pravá já

Přijde mi že svět lidi je dost krutý a začala jsem se hodně věci bát. Zároveň ale je tady mé druhé já, které ví že prostě byla narušená nějaka bariera mého vnímání, proto najednou vnímám všechno a příliš a hlavně jen ty zlé věci.
Nejvíce mi vadí ta myšlenka, že lidi jsou tak důležití, ale zároveň děláme nějaké věci které jsou tak nedůstojné, nebo, že jsme tak civilizování ale pořad v sobě máme jake-si zvířecí půdy, nevím už jak tento svět lidi občas vnímát a tím pádem nevím jak se zařadit.

S tím že jsem byla v práci kde byli sami lidi kteří mi nesedli, a ještě něco se mi tam stalo (trauma), začala jsem se stranit bokem, že nejsem jako oni a tím pádem nejsem jako všichni ostatní lidi na zemi. Já přece nemůžu řešit nějaké traumata, moje duše, ego toto nezvládá, já vždy dělala vše správně, jak jsem se mohla ocitnout tady?!?!? V tý práci už nejsem 2 roky, ale mám občas PTSD a pořád řeším někdy…….

....jsem rozpulcena na část mne kdy se chci distancovat od života a delat toho jen minimum a nemit zadny zivotni pribeh / rozvoj, nestykat se s nikym, s nikym nemluvit, ptz to nemam v sobe ujasněné, jelikož se mi život zhnusil, ale druha část mne vi ze jednou to bylo dobry, a zas muze byt jen to musim vse překonat, najít správné odpovědi, pronasledujou mě myslenky typu nejsem jako oni, tak o tom nemohu mluvit, je tam ano stud i strach z toho ze me to pak později bude strasit (ze to je nekde napsane u doktorky, ty moje traumata a co jsem prováděla v manii) ze moje nejtajemnejsi nejosobnejsi zážitky budou odhálený, a mam paranoi, ze se to někdo z mych blízkých dozví, nedokazu se sverit, ani když ted pisu tuhle zprávu, nejsem uplně ok s tím že to budou číst cizí lidé, je tam jake-si zvyšene ego mi prijde, zvysena obava, potřeba osobní věci resit v izolaci, ale kdyz sama nenachazim odpovedi, tak uz nevim jak dal, jak si pomoci, neschopnost důvěřovat nekomu, ze by dokazal situaci zlepsit, spis se bojim ze sdilenim mi bude hur, i kdyz vim ze tato zprava muze zapadnout mezi tisice jinych a nikoho to nezajima tolik muj pribeh, ale ja se citim na to, že bych nejraději vse jen skryla nebo nechala byt( ta jedna cast me)

ale druhá část mého já se chce zachranit od této situace, doslova žádá o pomoct, mě nutí už s tím něco dělat, už takhle žiju 2 roky, v izolaci, nejsem schopná se bavit s nikym, chodím k psycholožce ale neresime zasadni věci, mám psychiatra, beru léky na tu psychózu, citim se trosku líp, vtíravé myšlenky a hruzo strašné představy už nejsou tak vtíravé, ale mam pocit ze o tech traumatech bych měla mluvit a vyresit to, abych se mohla plně posunout dál, (nebo nemluvit uz o tom a neozivovat to a nechat to jit samo casem se zapomene? Když uz beru leky, muze to zapůsobit ze si z toho uz časem nebudu lamat hlavu, nebo co myslíte? nevím co mám dělat?)

paranoa trosku odpadava, preji si aby to bylo jako kdysi před mých 21 letech, když me něco bolelo nebo trapilo nebala jsem se o tom mluvit, rict si o pomoct, ve skole, kamaradum ci rodine, ale ted když ty problémy jsou uz tak osobní, clovek se bojí, bojim se i ze když o tom promluvim s terapeutkou a třeba ona mi moc neporadi, tak to bude zbytecne a budu muset hledat dal i jiné atd. tolik práce nevim zda na to mam sily, o tom mluvit…
deprese je hrozná, ale i hypomanie / manie, kdy clovek neco udela a za nekolik let, kdyz zjisti ze to neni v poradku a nectí to jeho charakter, hodnoty, inteligenci, je z toho ztraumatizovany, a nekonečný koloběh myšlenek začíná, pritom by to chtel resit a jít dál, ale nevi jak,... mam nadmerny strach a neduveru, nevim kde mam sebrat odvahu o tom mluvit, nebo jak jit dal, jak se zbavit te existencionalni krize, s tezkym pocitem odesilam tuto otazku do světa, má prosím někdo pomocná slova? Děkuji za přečtení.