Jak se projevují úzkostné poruchy?

V předchozím článku jsme si uvedli přehled úzkostných poruch a co přispívá k jejich vzniku. Teď si řekneme více o tom, jak se jednotlivé úzkostné poruchy projevují.

Když řekneme úzkostná porucha, nejčastěji si asi vybavíme slovo fobie. Fobie je neopodstatněný nebo nepřiměřený strach z nějaké konkrétní věci, zvířete nebo situace.

Rozlišujeme různé druhy fobií.

Někteří lidé mají strach z velkých nechráněných prostor nebo z prostor, kde je příliš mnoho lidí. Někdy se bojí opustit domov a třeba cestovat metrem nebo vlakem, zejména, když mají cestovat sami, nebo se bojí vstoupit třeba do obchodu. Je s tím spojen strach z nemožnosti uniknout nebo strach zůstat bez pomoci, například když omdlím. Tomu říkáme agorafobie. Sem by patřila i klaustrofobie, strach z uzavřených prostor.

Někteří lidé mají nadměrný strach z druhých lidí a z jejich zvědavého pohledu. Může jít o strach jíst v přítomnosti druhých, strach z červenání, strach, že budu na veřejnosti zvracet, že se pomočím. Těmto strachům spojeným s kontaktem s lidmi a jejich možnou reakcí říkáme sociální fobie. U lidí trpících sociální fobií bývá patrné výrazné nízké sebehodnocení a strach z kritiky.

Některé fobie se týkají konkrétní jedné věci, zvířete či situace. Častý bývá strach z pavouků (arachnofobie) či hadů, strach z výšek, z pohledu na krev, strach z určitých onemocnění, strach sníst určité jídlo, strach jít k zubaři atd.

Dále máme úzkostné poruchy, které nejsou vázané na konkrétní situaci. Patřila by sem panická porucha, generalizovaná úzkostná porucha a úzkostně-depresivní porucha.

Panická porucha se projevuje intenzivními záchvaty vystupňované úzkosti, které často vznikají náhle a jsou doprovázeny bušením srdce, třesem, pocením, pocitem sucha v ústech, nevolností. Záchvat paniky neboli panická ataka trvá obvykle několik minut. Z praxe i ze soukromého života vidím, že záchvat paniky je poměrně běžná věc. Dalo by se říct, že panika je vystupňovaná úzkost, a úzkost je zase vystupňovaný stres.

Panika se může zintenzivnit, když postižený neví, co se mu děje, a začne se bát, že se děje něco vážného, například že se udusí, protože se mu obtížně dýchá, že má infarkt, nebo že se “zblázní”. Často si v této chvíli volá sanitku. Ve skutečnosti mu nic nehrozí, stav sám od sebe odezní. Už jenom toto vědomí, že mi nic nehrozí, může výrazně snížit intenzitu prožívání i riziko výskytu dalšího záchvatu. Vůbec se nedoporučuje vyhýbat se místům, kde jsme zažili záchvat paniky, k čemuž mají lidé často tendenci. Tím se potíže spíš upevní. Vyhýbání obecně přináší zhoršování potíží, o tom se dočtete více v tomto článku.

Panická porucha se může vyskytovat samostatně, ale také se může vyskytovat společně s agorafobií (až 1/3 pacientů) nebo s dalšími poruchami. Vyskytuje se často u lidí, kteří prožili vysoce stresující životní události a v současné době též u lidí vysoce pracovně vytížených.

Jako další poruchu můžeme uvést generalizovanou úzkostnou poruchu. Tu bychom mohli popsat jako trvalou úzkost, která není způsobena konkrétní vnější okolností. Lidé, kteří touto poruchou trpí, mají neustále očekávání, že se stane něco hrozného (pro práci s katastrofickými scénáři přejděte na tento článek). Těžko se soustředí a rozhodují, mají často pocit, že jsou jakoby na konci svých sil. Bývají často nervózní, neklidní, mohou trpět bolestmi hlavy, třesem, snadno se unaví. Mívají příznaky úzkostného prožívání jako je točení hlavy, bušení srdce, sucho v ústech. Porucha se vyskytuje dvakrát častěji u žen než u mužů. Lidí trpící touto poruchou se někdy uchylují k alkoholu, aby si od úzkosti ulevili, nebo nadužívají léky na snižování úzkosti, na nichž vzniká závislost.

Smíšená úzkostně-depresivní porucha se diagnostikuje u lidí, kteří mají příznaky jak deprese, tak úzkosti, ale ne dostatečně silné, aby bylo možné diagnostikovat úzkostnou poruchu nebo depresivní poruchu. Pokud však tento stav vznikl po prožití významné životní změny nebo stresujících událostí, označujeme jej spíše jako poruchu přizpůsobení. Člověk, který prožil významnou nebo stresující událost, na niž se necítí připraven nebo vybaven k jejímu zvládnutí, může cítit úzkost, depresivní náladu, zlost a přesvědčení, že není schopen se s náročnou situací vyrovnat.

Její extrémní podoba je posttraumatická stresová porucha. Ta vzniká jako opožděná reakce na velký stres nebo traumatické události, které nebyly nebo nemohly být dobře zpracovány. Člověk, který jí trpí, prožívá trauma znovu a znovu v dotěrných obrazných vzpomínkách nebo snech. Trpí pocity necitlivosti, emočního otupění, odcizení, ztrátou radosti, zájmů, pocitu smyslu. Často se vyhýbá situacím, které připomínají trauma, ať se jedná o místo, lidi nebo třeba téma rozhovoru. Objevují se též intenzivní pocity viny, studu a pokoření. Zda se u konkrétního člověka po prožití traumatu objeví posttraumatická stresová porucha nebo neobjeví, je ovlivněno typem traumatu, jeho osobností a také mírou podpory, které se mu dostane od rodiny, přátel či profesionálů.

Další velice obvyklá porucha, která vzniká na bázi silné úzkosti, je obsedantně-kompulzivní porucha. Je čtvrtou nejčastější duševní poruchou vůbec. Projevuje se opakujícími se dotěrnými myšlenkami a/nebo nutkavým jednáním.

• Obsese jsou opakující se myšlenky nebo představy, které se vtírají do mysli člověka a vyvolávají v něm úzkost. Jednak obsah těchto myšlenek je pro daného člověka rušivý nebo nepřijatelný, a také tím, že má člověk pocit ztráty kontroly nad myšlenkami nebo nápady, které nelze ovládnout. Člověk si většinou uvědomuje, že jeho myšlenky jsou iracionální, ale nemůže si pomoct. Nejčastější obsedantní myšlenky se týkají strachu, že ublížím sobě nebo druhým, strachu že přenesu nějakou nákazu, strachu z pohlavních chorob, nebo pochybností, jestli jsem správně udělal/a nějaký úkol nebo nezpůsobil/a nějakou škodu.
• Kompulze jsou nutkavé opakující se úkony nebo rituály, člověk se cítí nutkán je udělat podle určitých pravidel. Když ho neprovede, cítí úzkost, i přestože si uvědomuje, že je to nesmyslné. Nejčastěji jde o to, že si daný člověk musí několikrát opakovaně mýt ruce, opakovaně kontrolovat běžné věci (jestli zamkl, vypnul žehličku, troubu nebo vodu atd. Někdy se rituály odehrávají v hlavě člověka – něco si myslet v určitém krátkém čase, něco si v hlavě opakovat zpravidla v určitém daném počtu opakování. Neléčená obsedantně-kompulzivní porucha může velice závažně narušit nebo omezit běžný život daného člověka.

To, co jsme popsali výše, bychom mohli označit jako poruchy prožívání. Diagnostikují se u lidí, jejichž osobnost jako celek je více méně standardní, jsou například schopni určitého náhledu na svoje potíže, uvědomují si, že jejich obavy jsou přehnané, neodpovídají realitě a raději by je neměli. Pokud je však celá osobnost člověka ovlivněna určitým nepřiměřeným vnímáním, myšlením, emočním prožíváním i chováním, které ovlivňuje vážně také jeho vztahy s druhými, hovoříme o poruše osobnosti. Člověk s poruchou osobnosti často se svým myšlením i chováním sám vnitřně souhlasí, považuje je za odpovídající a správné. Určit, kdy jde již o patologickou osobnostní charakteristiku, je poměrně složité. Rozlišujeme různé typy poruch osobnosti, tři z nich souvisejí silně s úzkostí:

• Tzv. anankastická porucha osobnosti, také se někdy označuje jako obsedantně-kompulzivní osobnost: řekli bychom rigidní perfekcionista. Tito lidé trpí nadměrnými pochybami. Jsou přehnaně zaujati detaily, lpí rigidně na pravidlech, jsou přehnaně puntičkářští. Často vyžadují, aby se druzí přizpůsobovali jejich nárokům, aby dělali věci tak přesně a „správně“ podle jejich nároků. Jsou často zaměřeni na pracovní výkon, ale tím, že mají sklon neustále pochybovat, často se nedokážou flexibilně rozhodovat, příliš lpějí na detailech, takže se jejich práce může hýbat příliš pomalu a jejich výkon omezují také problematické vztahy s druhými.
• Anxiózní (vyhýbavá) porucha osobnosti: člověk s touto poruchou trpí velkými pocity napětí a pocitem, že je pro druhé nepřijatelný. Má nadměrný strach z odsouzení nebo ponížení ze strany druhých a kvůli tomu se do velké míry vyhýbá kontaktu s nimi. Často tito lidé mívají strach, že je druzí lidé můžou považovat za fyzicky nebo duševně horší, narušené, defektní. Cítí se méněcenní, ale zároveň mívají velikášské fantazie o tom, jakými by měli být. Díky tomu cítí stud a hanbu, že tomuto nedosažitelného ideálu nedokážou dostát. Často měli nadměrně kritizující a odmítající rodiče, ale zároveň sami často druhými lidmi pohrdají nebo je nějak vnitřně znehodnocují.
• Závislá porucha osobnosti: člověk s touto poruchou se nejvíce ze všeho bojí být samostatný a nezávislý. Bojí se, že zůstane osamocen, že bude opuštěn. Bývá submisivní, pasivně spoléhá na druhé, je bázlivý. Podřizuje své potřeby těm, na nichž se cítí závislý, a nic nevyžaduje. Ve vztazích zůstává, i když v nich trpí, ale nedokáže řešit problémy ve vztahu, protože se bojí opuštění. Často najdeme v historii vztah s rodiči, kteří nepodporovali jeho samostatnost a nezávislost v dětství.

Toto je velice stručný a zjednodušený popis příznaků různých úzkostných poruch. Jak již jsme uvedli v předchozím článku, nejdůležitější je, že úzkostné poruchy se dají léčit. V následujících článcích si naznačíme různé způsoby, jakými si úzkostný člověk může pomoci snižovat svoji úzkost a lépe ji zvládat.

Zdroj: Vymětal, Z a kol. (2007). Speciální psychoterapie. Grada Publishing.

Psycholog | Psycholog Brno | Psycholog Ostrava | Psycholog Plzeň | Psycholog Liberec | Psycholog Olomouc | Psycholog České Budějovice | Psycholog Hradec Králové