Dobrý den, chtěl bych se zeptat, jak postupovat v případě že bych chtěl získat zdravotní dokumentac

Dobrý den, našel jsme pro Vás:
Po smrti můžou do zdravotnické dokumentace zemřelého nahlížet (včetně informací o výsledku pitvy, byla li provedena) opět osoby, které byly za jeho života výslovně v této dokumentaci určeny, a potom osoby blízké zemřelému (ty zvláštní určení nepotřebují). Dále pak má stejné oprávnění zákonný zástupce zemřelého, jeho opatrovník, pěstoun nebo jiná pečující osoba (pokud zároveň nespadají do předcházejícího výčtu).

Pojmem „osoba blízká“ není myšlen libovolný člověk, nýbrž tento pojem má naopak konkrétní právní význam. Občanský zákoník[3] mezi osoby blízké obecně řadí všechny příbuzné v řadě přímé (rodiče, prarodiče, děti apod.), sourozence, manžela nebo partnera podle jiného zákona upravujícího registrované partnerství[4] a dále jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném, pokud by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní.[5]

Poslední v pořadí (obecně) definovaná skupina osob, které bývají považovány za osoby blízké, dopadá na neformální mezilidské vztahy. V praxi do ní spadají především rodinní příslušníci z tzv. širší rodiny (strýc, teta, neteř, synovec apod.), druh či družka, se kterou zemřelá osoba nevstoupila do oficiálního svazku, a teoreticky také velmi blízcí přátelé, pokud lze jejich vztah k zemřelé osobě hodnotit jako dostatečně intenzivní. Na rozdíl od výslovně uvedených příbuzných v řadě přímé – sourozence, manžela a partnera (u nichž blízký vztah k zemřelé osobě vyplývá ze zákona) – je však u těchto „zbylých osob blízkých“ nutno posoudit, zda jejich vztah k zemřelé osobě byl skutečně natolik intenzivní, že by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. Jestliže takováto intenzita vztahu (citová blízkost) nebude shledána, nebude možno konstatovat, že se o osobu blízkou jedná.

Osoby spadající do této „zbytkové“ skupiny (na rozdíl od osob v zákoně uvedených výslovně) musí intenzitu vztahu k zemřelé osobě obsáhleji tvrdit, tedy tento vztah a jeho hloubku popsat a dále tato svá tvrzení prokázat. Co se týče prokazování, v tomto směru nejsou kladeny žádné meze, a tak coby důkaz může posloužit svědecká výpověď někoho ze společných známých, listiny, z jejichž obsahu lze dovodit charakter daného vztahu, společné fotografie či jiné záznamy, z nichž lze dovodit (a doložit) existenci blízkého vztahu, a dále prakticky cokoliv, co může posloužit obdobně (je li to účelné).

Za svého života může pacient výše popsaný rozsah přístupu do „své“ zdravotnické dokumentace omezit tím, že určitým osobám sdělování informací o svém zdravotním stavu a nahlížení do zdravotnické dokumentace výslovně zakáže. Toto právo není nijak omezeno a zákaz může být klidně učiněn např. vůči všem blízkým osobám či jiné z osob výše zmíněných (a v zákoně o zdravotních službách uvedených), neboť přednost před textem zákona zde má svobodná vůle pacienta. Podobně jako v případě výslovného určení osob, které mohou být o jeho zdravotním stavu informovány a do dokumentace nahlížet (viz výše), je poznámka o tomto výslovném zákazu také zaznamenána v konkrétní zdravotnické dokumentaci, přičemž z logiky věci se vždy vztahuje pouze ke zdravotnické dokumentaci vedené u jednoho poskytovatele zdravotních služeb. Pokud tedy měl pacient v úmyslu učinit zákaz „plošně“, musel toto prohlášení vykonat zvlášť u každého poskytovatele, u kterého je o něm zdravotnická dokumentace vedena.

Tento zákaz platí i po smrti a nelze jej ze strany osob v něm uvedených bohužel nijak zvrátit (zákon v tomto respektuje svobodnou vůli zemřelého). Jedinou zákonnou výjimku z něj tvoří případy ochrany zdraví pozůstalých nebo jiných osob, tedy např. v případě, kdy k úmrtí došlo z důvodu závažné infekční nemoci, v nichž je možno i přes daný zákaz informovat ohrožené osoby v nezbytně nutném rozsahu a tím jim umožnit včas podstoupit efektivní léčbu.

Jak bylo nicméně uvedeno výše, zákaz poskytování informací o zdravotním stavu a nahlížení do zdravotnické dokumentace se vztahuje vždy pouze ke konkrétnímu poskytovateli zdravotních služeb, který je o něm uvědomen, a je tedy naděje, že zemřelý nebyl natolik důsledný, aby potřebné prohlášení vykonal na všech místech, kde mu byly poskytovány zdravotní služby, a tudíž také naděje, že i přes daný zákaz se po smrti podaří nějaké informace získat u poskytovatelů, u nichž pozůstalí zakázaný přístup nemají.

Pokud pozůstalý, který se domáhá přístupu do zdravotnické dokumentace, je k tomuto oprávněn ve smyslu výše obsáhle uvedených kritérií, je poskytovatel zdravotních služeb, který konkrétní zdravotnickou dokumentaci vede, povinen ji zpřístupnit.

Nad rámec uvedených je na základě výslovných zákonných výjimek umožněn přístup do zdravotnické dokumentace a k informacím o zdravotním stavu mnoha osobám od posudkových lékařů po veřejného ochránce práv, a to v rámci jejich činnosti (nicméně tato problematika již přesahuje zaměření manuálu).

Jakým způsobem konkrétně mohu informace ze zdravotnické dokumentace získat?
Osoba oprávněná k přístupu do zdravotnické dokumentace do ní může v prvé řadě nahlížet, tedy studovat její text. Tímto však rozsah jejích oprávnění nekončí.

V rámci přístupu do zdravotnické dokumentace může pozůstalý pořizovat vlastními prostředky výpisy z této dokumentace (dělat si poznámky o jejím obsahu) nebo přímo její kopie (což bývá v dnešní době realizováno nejčastěji prostřednictvím fotoaparátu nebo mobilního telefonu).

S pozdravem