Dotazy od pacientů (8)

Dobrý den, ano, můžete se objednat k psychologovi bez vědomí rodičů, v 16 letech není souhlas vyžadován. Pokud by to měla hradit pojišťovna, musíte najít psychologa, který pracuje na pojišťovnu. Na mých stránkách, které najdete v mém profilu tady na Známý lékař, na záložce Ceník mám odkaz na seznam všech českých klinických psychologů spolupracujících s VZP. Pokud jste z Prahy, znám jednoho terapeuta, který pracuje na pojišťovnu na Poliklinice Prosek. Pokud byste chtěla kontakt, napište mi soukromou zprávu, pošlu vám na něj kontakt. Nechci tady uvádět veřejně jeho jméno bez jeho souhlasu.

Dobrý den, je mi moc líto, že máte takový stres. Těhotenství je obvykle doba velkých změn a nápor na nervy, obvykle jsme citově velmi rozkolísané a prožíváme vše mnohem intenzivněji. A nedivím se, že se bojíte, aby se vaše zkušenost nezopakovala. Asi pro vás bylo to zamlklé těhotenství těžší, než to v dané chvíli vypadalo?

Máte nějakou zkušenost třeba s mindfulness? Zkuste nějaký mindfulness kurz, existují online i osobně, já za sebe můžu doporučit kurzy, které vede Marcela Roflíková, nebo Jan Honzík, nebo Jan Benda. V mindfulness se učíme přijímat věci, jak přicházejí, a to včetně nepříjemných pocitů, a méně se jimi nechávat zahltit. A učíme se v klidu sedět, dýchat, navázat kontakt s vlastním tělem, a nacházet v tom vnitřní klid. Jestli ale nemáte zkušenosti s mindfulness, je opravdu užitečné dát si nějaký kurz, nebo existují aplikace, které obsahují řízené meditace. Například Headspace nebo Buddhify. To by mohlo hodně pomoct.

Rozhodně doporučuju hodně relaxovat a dělat příjemné věci, i když se necítíte zrovna dobře. Cokoliv, co vám dělá dobře. Jestli máte ráda procházky v lese, procházet se v lese. Jestli ráda plavete, plavat. Můžete se zkusit naučit také relaxovat. Na mých stránkách si můžete stáhnout tzv. autogenní trénink, píšu tam, co to je a je tam i nahrávka, kterou myslím jde i stáhnout. Článek na mém blogu se jmenuje "Jak relaxovat a taky trochu něco
panické poruše", ale bohužel do tohoto textu nesmím vložit odkaz, systém pak zprávu neodešle.

Samozřejmě můžete využít psychoterapii. Možná by vám pomohlo vrátit se k zážitku se zamlklým těhotenstvím a znovu to zpracovat. Často vnímáme takováto životní neštěstí jako vlastní selhání, jako kdybychom za to nějak sami mohli, jako kdyby to o nás říkalo, že jsme k ničemu. Taky se můžou ve vašich stresech projevovat jiné starší nezpracované zážitky, i jiné současné potíže. Já momentálně přijímám nové klienty, ale mám vyšší sazbu, takže je to ke zvážení.

Věřím, že svoje potíže zvládnete. Nebojte se o nich mluvit. Můžete i manželovi říct, co byste od něj potřebovala. Snaží se vám pomoct, ale nedělá to moc šikovně. Zlehčování nepomáhá. Tak mu zkuste říct, jakou reakci byste si od něj přála. "Když se takhle cítím, nepomáhá mi, když to zlehčuješ. Potřebuju, abys mě objal a řekl mi, že při mě stojíš, ať už to dopadne jakkoliv" nebo cokoliv jiného, co byste od něj potřebovala. Někdy jsou naši milující blízcí trochu natvrdlí a potřebují návod :-). Držím palce.

Proč je tak děsivá představa, že byste něco nezvládl? Myslíte, že musíte všechno za všech okolností zvládat? Je pak celkem srozumitelné, že vás náročné situace zatěžují víc než vaše okolí. Někdy si potřebujeme nechat prostor pro chybu a to může být těžké, když nám věci přirozeně jdou a díky tomu si o nás druzí myslí, že jsme chytří a šikovní. Kdyby se nám něco nepovedlo, potom logicky vysuzujeme, že bychom tedy asi v jejich očích nebyli už tak chytří a šikovní. A tahle představa nás může dostat do kolen. Nadaní a šikovní lidé jsou k sobě často náročnější než lidé víc v oblasti průměru. Asi k tomu taky může přispívat úzkostná výbava - každý se rodíme s odlišnou mírou odolnosti vůči stresu. Můžete se zkusit naučit meditovat - zastavit se, pouze sedět a dýchat a přenášet pozornost od myšlenek zpátky k dechu (to je hodně zjednodušené, na internetu a v knihách najdete hodně návodů). Může to vést ke zklidnění a k lepší odolnosti. Pokud jste z Prahy, napište mi zprávu, pošlu Vám kontakt na psychologa, který pracuje na pojišťovnu v Praze na Proseku a je skvělý.

Dobrý den, z Vašeho příspěvku je vidět, že se opravdu trápíte a to je mi líto. Asi chápu, proč Vám lidi zakazují o smrti mluvit. Možná protože vnímají, že Vaše trápení se může v čase zmírnit a že můžete zase najít pocit smyslu a šťastně žít a vnímají, že by vás byla škoda, že byste jim chyběl. A taky chápou, že Vy se takhle ve svém stavu na věci nemůžete podívat. Někdy nás přepadají velké pocity smutku a jsou tak tíživé, že bychom měli chuť všechno skončit. Asi proto si představujete způsob, jak spáchat sebevraždu, protože si přejete úlevu od těch tíživých pocitů. Nejspíš trpíte onemocněním nazvaným deprese a v těch nejzávažnějších případech lidi na depresi umírají - vlastní rukou. Ale je to jen malé procento, já doufám, že se do něj nezařadíte, byla by to škoda. Proč se vnímáte jako nehodnotný člověk? Chápu ten pocit, taky mě to někdy napadá (je to depresivní myšlenka, nic víc). Já sama sobě to vymlouvám takto: Kdybychom to vzali rozumem, myslíte, že někteří lidi mají víc hodnoty než jiní? Že někteří lidi mají větší právo zabírat místo na zemi než jiní? Představte si, že by nějaké zvíře takto uvažovalo - malá čivava se trápí tím, že je nehodnotný pes, že pouze vlčáci mají právo žít, nebo naopak vlčák se trápí tím, že je pes k ničemu a že jen jezevčíci jsou ti opravdoví psi. Prosím seberte odvahu a zajděte k lékaři, třeba zatím k obvodnímu, on Vám může předepsat nějaká antidepresiva. Když už uvažujete o smrti, což je nevratné řešení, není na místě nejdřív vyzkoušet všechno ostatní, co se nabízí tady na zemi, jestli by Vám to časem nepřineslo úlevu? Ještě lepší možnost je dojít k psychiatrovi, ten umí líp volit léky podle vašich konkrétních potíží a přizpůsobit léčbu - znovu připomínám, že deprese je nemoc, kterou je třeba léčit. Kromě léků existuje taky léčba povídáním, tj. psychoterapie (je vhodné dělat obě věci zároveň, jak brát léky, tak chodit na psychoterapii). Znám mnoho lidí, kteří se cítili jako Vy a dnes spokojeně žijí, s občasným návratem smutku, ale umí s ním už zacházet. O to jde - naučit se zacházet se svými černými myšlenkami a s pocity, které vyvolávají. Děláte tu chybu, že své myšlenky považujete za pravdu. Naše myšlenky jsou přechodné jevy, které se nám objevují a zase mizí a často nám říkají věci, které nejsou pravda - jsou třeba nadměrně kritické k nám samým a světu kolem, vytvářejí katastrofické scénáře, dělí věci na černé a bílé a podobně. Na psychoterapii se dá mluvit o tomto všem i o ostatních věcech, které člověka trápí - jak dobré nebo špatné má vztahy s lidmi kolem sebe, jaké věci mu dělají radost, jestli se věnuje věcem, které by pomohly - třeba sport a tak dále. Zkuste vybrat vhodného psychologa a psychiatra v místě, kde bydlíte, a zkuste je oslovit, jsem si jistá, že najdete pochopení i podporu, kterou potřebujete. Někdy je potřeba to se životem nevzdat a dát mu ještě šanci.

Dobrý den, taky Vás chci podpořit zajít o tom s někým mluvit. Líbí se mi Vaše odhodlání se svými potížemi něco dělat. Úzkostí a depresí trpí spousta lidí, jsou to potíže, které se dají naučit zvládat. Částečně pomůže pochopit, odkud se berou, kde jsme se to naučili, mít strach a úzkost, a částečně je to taky trénink - jak na strach méně reagovat, méně si s ním dělat starosti a pouštět se do věcí i přes to, že se bojím, že mě z toho i při tom třeba bolí břicho. Já sama trpím úzkostnou poruchou, která se nikdy nevyřeší, neodstraní, ale dokážu s tím žít. I když v něčem trpím víc než ostatní, tak jinde mi to slouží dobře, třeba jsem vnímavá k ostatním lidem. Hodně štěstí! Katka Matoušková

Dobrý den, Terezo, na Vaši otázku je těžké odpovědět, protože tu odpověď nikdo nezná. Těžko uhodnout, jestli to druhý člověk myslí vážně nebo jestli si "jen léčí své osobní trauma", jak píšete, dokud ho nepoznáme, nezjistíme, jak se cítíme v jeho přítomnosti, jak se k nám chová, jestli nám vyjadřuje respekt a zájem a podobně. Z Vašeho dotazu vnímám, že máte strach udělat nějaký krok. Možná má stejný strach i on - nebo nějaký jiný strach - každý se něčeho bojíme. Píše, že by Vás rád poznal, ale že neví, jak na to. Jako by tím naznačoval, abyste Vy udělala tento první krok. Třeba se bojí odmítnutí, tak jako možná i Vy. Při seznamování potřebujeme určitou dávku odvahy - jdeme s kůží na trh, že ? :-) Pro někoho to může být bolestnější než pro jiné. Nic jsem Vám neporadila, ale i tak Vám držím palce :-).

Dobrý den, je mi líto, že Vám není dobře. Samozřejmě nemám tušení, jaké těžkosti ve Vašem životě přispěly k tomu, že se Vám rozvinula deprese. Zkusím dát pár obecných nápadů, samozřejmě Váš problém nevyřeší, můžete to vzít jen jako nějaké nápady, co můžete zkusit. Deprese je závažné onemocnění, ale je to emoční stav a emoce jsou proměnlivé. V první řadě by Vám mohlo pomoct věřit, že to přejde, přestože to takhle v tuto chvíli nevypadá. V depresi člověk častěji má beznadějné myšlenky a přesvědčení, že se tento stav nezmění - stejně, jako když je nám dobře, věříme, že nám bude dobře vždycky. Pokud je to Vaše první zkušenost s depresí, musíte věřit odborníkovi, že to dřív nebo později přejde, i když to může trvat dlouho. Pokud jste něčím takovým už prošla, víte, že to přešlo, že se to časem zlepšilo. V depresi se tento stav zdá nekonečný, ale není. Za druhé je obvykle potřeba dělat věci, které přispívají k tomu, že se cítíte lépe, bez ohledu na to, jestli se Vám chce nebo ne. V depresi má člověk velký propad vůle, ztrátu radosti a potěšení a proto je těžké se přinutit k činnosti. Ale je to klíčové. Nemusíte se nutit k radosti. Ale většinou pomáhá přinutit se k činnosti - zejména k věcem, které jste dřív dělala pro radost. Hodně dobře může zabrat sport - třeba jít si zaběhat, přestože se Vám vůbec, ale vůbec nechce - nebo pokud to je pro Vás absolutně nepředstavitelné, jít aspoň na procházku, nebo aspoň na malou procházku. Můžete si zkusit udělat seznam činností, které byste mohla dělat, u každé si napsat číslem od 0-10, nakolik předpokládáte, že ta činnost bude náročná a druhým číslem, nakolik předpokládáte, že bude příjemná. A po této činnosti si uděláte vyhodnocení, nakolik od 0-10 byla skutečně náročná a nakolik byla skutečně příjemná. Často se ukáže, že Vaše předpoklady byly nesprávné. Že činnost nebyla tak náročná, ale naopak že byla příjemnější, než jste očekávala. Za třetí - žijete v zahraničí. Máte dostatečný kontakt s lidmi? Máte podporu od svojí rodiny? Podpora je nesmírně důležitá. Pokud nemáte podporu rodiny nebo přátel, vyhledejte znovu psychologa. Měla jste pocit, že jste toho prvního "zklamala"? Zkuste mu to říct. Zkuste mu říct, že je Vám hůř a že potřebujete dlouhodobou práci. Dobrý psycholog by měl být schopen s takovouto informací pracovat. Buďte v kontaktu s psychiatrem, aby případně upravil léky. Sebevražedné myšlenky bývají někdy bohužel nežádoucím vedlejším příznakem na začátku léčby antidepresivy. Je nutné o nich s psychologem mluvit.
Za další, zkuste být k sobě laskavější v tom, jak sama se sebou hovoříte. "Jsem k ničemu" je obvyklá myšlenka, která člověka v depresi napadá (to znamená, že to k té nemoci patří, je to její projev), pomáhá Vám ale takhle o sobě přemýšlet? Většinou to jen zhoršuje stav. Co kdybyste to zkusila přerámovat na "cítím se nanic"? Všechny symptomy, o kterých píšete, jsou v depresi (bohužel) běžné. To znamená, že vyčítat si, že nemáte sílu vstát z postele, je jako by si člověk se zlomenou nohou vyčítal, že ho bolí chodit nebo že musí nosit sádru. Zkuste každou sebekritickou myšlenku přivítat a místo toho, abyste se jí zabývala, zkuste se sama sebe zeptat: "co bych právě teď nejvíc potřebovala?" "Co by mi právě teď nejvíc mohlo pomoct"? Pokud byste chtěla, můžeme zkusit společně pracovat na zlepšení Vašeho stavu - mluvit o problémech, které Vás obecně v životě tíží a mluvit o tom, co dělat, když se cítíte mizerně: pracuju po Skype.

Dobrý den, z formulace Vašeho dotazu mám dojem (může být samozřejmě nesprávný), že by ve Vašich potížích mohlo hrát roli i mimořádně vysoké intelektové nadání, s ním se perfekcionismus a potíže s flexibilitou (vysoká nejistota) často pojí (ale samozřejmě perfekcionismus i nechuť ke změnám najdeme i u lidí, kteří mají obvyklou míru nadání). To je jedna poznámka k úvaze. Ne, že by to vedlo k jiným typům práce s Vámi, ale může to leckteré potíže vysvětlit a přinést úlevu. Druhá poznámka souvisí s tím, že zmiňujete perfekcionismus a zároveň touhu po jistých výsledcích - to na mě působí jako potřeba mít výsledky rychle. Může se stát, že byste se tímto dostal/a do pasti, protože změna, kterou chcete a potřebujete, může být pomalejší, než byste si přál/a, a Váš perfekcionismus může vést k tomu, že sám/sama před sebou budete znehodnocovat výsledky, převládne nespokojenost a výsledně hodíte flintu do žita dřív, než by vůbec bylo reálné nějaké změny vidět. Ať už si vyberete kohokoliv, doporučuju trpělivost a cíleně se oceňovat za každou, byť jen maličkou změnu, která se podaří třeba i jen jednou - jen tak budou moct změny postupně zakořenit a stát se vaší novou realitou. Dosáhnout změny v chování je mravenčí práce, a to už vůbec nemluvím o změnách v prožívání. Já osobně věřím spíš na změny v chování a změnu postoje k prožívání - jeho přijetí s větší laskavostí sám k sobě.