Dotazy od pacientů (19)

Dobrý den, četla jsem Váš dotaz i reakci kolegyně, se kterou jistě souhlasím. Ráda bych možná ještě zmínila, že okolnosti, které popisujete a tak nečekaná ztráta, která neumožnila se na odchod manžela jakkoli připravit (byť teoreticky), je opravdu velmi těžká. Dnes je 26.5., velmi málo od smrti manžela na to, aby bylo možné klidně spávat a necítit úzkost. Nevím, jak moc Vás může podpořit nejbližší rodina, což by bylo jistě dobré. Moc Vám však doporučuji aspoň na nějaký čas terapeutické provázení - realita života je pro Vás teď obtížně uchopitelná, člověk má pocit, že žije ve zlém snu, je těžké připustit a přijmout, že manžel zemřel. Zkuste najít v místě bydliště terapeuta, který umí pracovat s tématem ztráty a traumatem a podpořil by Vás při procházení bolestným obdobím. Pomohl by Vám s bezmocí, opuštěností i s výčitkami a pocity viny, které teď přirozeně máte a pravděpodobně Vám potvrdí, že vše, co prožíváte odpovídá situaci, ve které jste. Podpořil by Vás, abyste po sobě nechtěla příliš mnoho a nechala si čas, aby bylo možné společně pomalu a postupně zpracovat, co se vlastně vůbec stalo.
Jsou chvíle a události, které nezměníme a žít dál je v ten čas ta nejtěžší cesta. Moc Vám přeji, abyste šla. Bude to smutné a bolavé, ale věřte, že je to možné...
AM

Dobrý den,
někdy je člověku mizerně má pocit, že s tím nedokáže nic udělat. Někdy se dějí v našich životech takové události, že reagovat na ně zhroucením a depresivně je přirozená reakce psychiky, která má potřebu sebe samu takto ochránit. Nevyčítejte si to. Myslím, že by Vám pomohlo si s někým promluvit o tom, čím procházíte, co Vás trápí, co se poslední dobou ve Vašem životě odehrálo. Už jen to, že se ukáže, s čím Vaše pocity souvisejí, Vám může ulevit.
Zkuste nejprve podat pomocnou ruku sama sobě a pokud to je jen trochu možné obraťte se na krizové centrum nebo některou z linek důvěry, nejlépe pak zkuste domluvit si konzultaci u psychologa/terapeuta v místě Vašeho bydliště.
Kdo je na dně, právě ten se může odrazit. Neztraťte víru, že pomoc je možná. A tu víru jistě alespoň trochu máte, jinak byste se neobrátila na tento portál s prosbou o pomoc :-)
Držím palce a přeji lepší dny,
AM

Dobrý den,
nejsem si úplně jistá, jestli jsem z dotazu porozuměla správně: jak se zbavit stavu, abychom mohli začít terapii -
mám tu zkušenost, že naopak zahájení terapie by teprve postupně mohlo vést ke zmírnění Vašich obtíží. Depresivní stavy určitě mají nějakou souvislost s Vámi, s Vaším životem, událostmi, tím, jak a co prožíváte a zpracováváte. Bylo by dobré, aby psycholog zhodnotil klinický stav, závažnost, zda jde o reaktivní depresi, která je často adekvátní vzhledem k tomu, co jste zažívala v nedávné nebo o vzdálenější době, nebo jde o depresi, která by mohla mít jiný podklad. Deprese (pokud nejde o dočasnou depresivní rozladu a reakci)nebývá "řešitelná" v rámci dnů nebo pár týdnů. Většinou se kloním k tomu, že nepomůže aplikace rad, ale porozumění při terapeutické práci tomu, co se s Vámi a ve Vás děje, pochopení smyslu toho všeho.
S užíváním melatoninu má vícero z mých klientů dobrou zkušenost jako podporou při pravidelné terapii. Je to však individuální.
Přeji Vám, abyste se brzy dostala do stavu, kdy bude možné opět chodit do práce a postupně se Vám při terapii dařilo lépe.
AM

Dobrý den,
vzhledem k tomu, že Váš dotaz už je starší, doufám, že některý z kolegů již odpověděl a já teď jen potvrzuji jejich doporučení.
Odpovídám později, nějakou dobu jsem portál s otázkami nenavštívila, tak se omlouvám.
Předpokládám,že někdoz kolegů Vám jistě napsal, že konzultace u psychologa by byla vhodná. Nevím, co znamená "naordinoval si AD střední třídy" - ale brát léky ovlivňující psychiku o svém rozhodnutí bez porady s odborníkem nevidím jako nejlepší volbu. Chápu, že jako babička máte o něj starost. Pokud mu rozhovor s Vámi, rodiči, přáteli či kýmkoli dalším blízkým nepřináší úlevu, je určitě možné, že terapeutická podpora psychologa by pomoct mohla.
Ještě jednou se omlouvám, za pozdní reakciadoufám, že užsesituaceod doby Vašeho dotazu nějak zlepšila a Váš vnuk pro něj náročné období zvládl.
Přeji Vám i jemu klidné a pohodové svátky,
AM

Dobrý den,
chápu, že žít každodenně s velkými bolestmi je zoufalé a pokud musíte užívat silné tlumící léky, jistě to hodně snižuje kvalitu života. Nemůžete svobodně dělat, co byste ráda a omezení má vliv dlouhodobě i na Vaši psychiku.
Nápad pokusit se ovlivnit stávající stav hypnoterapií není vůbec špatný.
Osobně jako hypnoterapeut ale nepracuji, nemám proto přímo zkušenost, kterou bych Vám mohla předat. Mohu Vám napsat pouze to, že obecně je hypnóza s účinností používána při fantomových bolestech, ale také může pomoci snášet další typy bolestivých podnětů - bolesti hlavy, bolení ran vzniklých při operacích či porodu, popáleninové bolesti nebo revmatoidní artritidu. Také od kolegů vím, že se používá i pro úlevu od bolestí při rakovině nebo dráždivém tračníku. Hypnóza se může použít i při zubních zákrocích. Ovlivnit bolest a vnímání síly bolesti hypnózou je tedy možné.
Je však známé, že hypnóza by měla být používaná s velkou opatrností hlavně u osob se závažným psychickým nebo neurologickým onemocněním. Doporučuji Vám hlavně obrátit se na hypnoterapeuta, který je opravdu erudovaný a má potřebné vzdělání v oboru a bude spolupracovat na léčbě s vašimi lékaři z ambulance bolesti.

Mějte se co možná nejlépe a přeji Vám, aby se podařilo ulevit Vám třeba i díky hypnoterapii a bolesti jste zažívala co nejméně.
AM

Dobrý den,
nejdříve Vám napíši možnosti psychologické péče, kterou můžu nabídnout:
pro možnost platby přes pojišťovnu mám bohužel pouze jeden den v týdnu a čekací lhůta je nyní 4 měsíce. Zbývající čtyři dny pracuji jako terapeutka pro klienty, kteří si sezení hradí. Nejbližší volný termín mám nyní 11.zaří. Doporučení není vůbec potřeba.

Chápu, že máte obavu někam jít. Shodou okolností jsem zrovna minulý týden psala příspěvek o prvním sezením na svém webu (BLOG). Najdete ho i na mém FB (stačí zadat Mgr. Alžběta Michalčíková) . Popsala jsem tam, co od první sezení čekat, jak to na prvním setkání vypadá. To by Vám mohlo hodně pomoct, abyste mohla být klidnější.
Obtíže, které máte jistě nejsou zanedbatelné. Sebepoškozování, depresivita, vyhýbání se kontaktu se světem, pocity sledování, a to, že si neodpočinete v klidu ani v noci, to všechno určitě způsobuje, že se necítíte dobře, asi jste unavená a vyčerpaná. Nevím, jestli Vy sama rozumíte tomu, proč to tak je, kdy se to změnilo, zda jste tohle prožívala i v dětství, s čím to souvisí atd.
Určitě je možné, že se časem měníme, naše prožívání se proměňuje. Puberta je jistě věk plný změn a obecně se ví, že dochází ke zklidnění a stabilitě, když je nám dvacet a více let. Můžete se to stát. Ale Vaše obtíže nejsou podle mě banální. Myslím, že si zasloužíte, aby se Vám někdo věnoval, měla jste s kým rozebrat, jak se Vám daří, jak se cítíte, co byste ráda, čeho se bojíte a co Vás naopak povzbuzuje. K tomu všemu terapeut může pomoci. Stojí na Vaší straně a snaží se Vám pomoci, abyste se zorientovala v sobě sama, zvládla těžké situace, podpoří Vás a pomáhá Vám najít cestu k větší stabilitě a spokojenosti.

Přeji Vám, aby Vaše setkání s terapeutem bylo fajn, pomohlo Vám a zjistila jste, že nebylo třeba se bát, i když to samozřejmě chápu.

Přeji ať se Vám postupně daří lépe,
AM

Dobrý den,
předem se omlouvám, že se k Vašemu dotazu dostávám až po dovolené.
Primárně nejsem dětský psycholog, proto bych Vás ráda odkázala na moc šikovnou kolegyni Mgr. Lucii Kotkovou - kontakt na ni najdete i zde na Známém lékaři nebo použijte její webovou stránku luciekotkova.cz

sama mohu napsat toto:
To, čím trpí Váš syn se nazývá enkopréza - je to vědomé nebo i nevědomé vyprazdňování stolice do oblečení. Dítě neudrží stolici ve věku, kdy už umí ovládat anální svěrače. Děti často schovávají zašpiněné spodní prádlo. Někdy je přítomná bolest břicha nebo nechuť k jídlu. Enkopréza je však často u dětí mladších než je Váš syn. Proto bude třeba přijít na to, co je za jeho chováním, jak moc je opravdu vědomé atd.

Když čtu Vaše řádky, chápu, že jste zoufalí. Nejvíce asi z toho, že nejde nijak porozumět tomu, proč se syn takhle chová. Nedává vám to smysl. Neodpovídá to jeho věku a jeho reakce, že mu nic nevadí, vás zarážejí. To úplně chápu.
Obávám se, že bez společného rozhovoru syna a vás s psychologem/terapeutem řešení budete hledat těžko. Jako rodiče totiž syna znáte a jistě jste zkusili už vše, co by mohlo pomoci a uplatnili jste všechno z toho, co o synovi víte. Tresty v tomto případě myslím nebudou mít účinek. Možná on sám nerozumí tomu, proč se tohle všechno děje. Může jít o nutkavost, může na sebe upozornit, jeho chování znamená, že se vrací do mnohem nižšího věku. Má otázka je stejná jako vaše. Proč?
Pokud by tedy byl syn ochotný jít s vámi na rozhovor s terapeutkou, bylo by to určitě řešení - jsem si jistá, že jeho chování a jednání s něčím souvisí. Napadá mě například, kdy se to začalo dít, co si o tom on sám myslí, jak by mu vyhovovalo, aby se situace řešila, jak se cítí a proč si myslí, že se to děje... atd.
Dětský psycholog by pak mohl postupně porozumět situaci a domluvili byste se, jak postupovat.

Přeji vám hodně trpělivosti, aby se vám všem doma brzy ulevilo a našli jste způsob, jak synovu jednání porozumět a pomoct mu se enkoprézy zbavit.
AM

Dobrý den,
děkuji za dotaz. Mezi mými pacientkami jsou nebo byly i ty, které trpěly či trpí mentální bulimií. Ale při terapeutické práci nepracuji pomocí hypnózy, proto Vám nemohu odpovědět, do jaké míry je hypnóza účinná, nemám s tím bohužel zkušenost. Bylo by dobré, kdybyste se obrátila na některého z terapeutů/psychologů, kteří hypnózu terapeuticky používají a jistě Vám sdělí, zda byste k nim mohla na terapii docházet a jakou mají zkušenost s léčbou Vašeho onemocnění.
Z Vašeho dotazu vyplývá, že máte snahu již řadu let nějak onemocnění čelit a přeji Vám, abyste to nevzdala. Poruchy příjmu potravy jsou při léčení během na dlouhou trať.
Přeji Vám hodně sil a aby se časem úleva a zvládnutí onemocnění podařilo.
Hezký den,
AM

Dobrý den,
moc se Vám omlouvám, že na Váš dotaz odpovídám s velkým zpožděním (byla jsem napřed pracovně a pak z důvodu dovolené pryč).
Úzkost je velice nepříjemný stav, někdy může až tak ochromit, že nedokážeme běžně fungovat, a proto je určitě moc dobře, že se s tím nechcete smířit a rád byste své trápení zkusil nějak řešit.
Bylo by dobré zkusit třeba při terapeutických sezeních postupně zpětně objevit okolnosti a období, kdy se problém začal objevovat silněji, jak píšete. Zkusit zjistit, s čím by mohl souviset.
Píšete, že to sice zvládnete, ale s velkým stresem a úzkostí - jste bojovník, což je moc fajn, nechcete se dát, zkoušíte překonávat sám sebe i v situaci, která je těžká. Dříve jste dokázal i ve stresové situaci reagovat dostatečně, dokonce píšete, že jste do nich vstupoval sám - hlásil jste se, byl jste aktivní i ve chvíli, kdy jste měl podat výkon a něčemu čelit. Věřím tomu, že někde uvnitř tyhle možnosti stále máte. Nedokážu Vám nyní odpovědět, jak se stalo, že k nim teď nemáte přístup, že naopak zažíváte paniku s bušením srdce, třesem a další obtíže, které Vás trápí. Ale předpokládám, že to s něčím souvisí, že intenzita postupně narostla z nějakého důvodu.

Tyto potíže se dají také ovlivňovat medikací - někteří lidé, které úzkost a panika ochromuje tak intenzivně, že nemohou běžně fungovat mohou cítit při použití léku na zklidnění úzkosti podporu a pomoc. Já sama nejsem zastánce medikace jako první volby, ale na druhé straně respektuji, že někdy je na naši psychiku kladený tak velký nárok, že třeba i jen dočasně je dobré ji podpořit, aby byl prostor k terapeutické práci, která by měla dlouhodobější efekt.
Bylo by tedy dobré s nějakým terapeutem Vaši situaci probrat a dojít k tomu, jak by bylo možné ve Vaší situaci dál postoupit, abyste pocítil úlevu a úzkostné pocity byly méně intenzivní a méně časté.

Přeji Vám, aby se Vám dařilo lépe a stresové situace jste začal opět zvládat tak, aby pro Vás nebyly trápením.
Mějte se hezky
AM

Dobrý den,
předně se omlouvám za pozdní reakci na Váš dotaz, protože jsem byla na dovolené.
Děkuji za dotaz a v úvodu hned potvrzuji, že to, jak se cítíme a obzvlášť, když nás to trápí, tak je to určitě záležitostí, se kterou je možné obrátit se na psychologa či psychoterapeuta.
Z Vašeho popisu obtíží se zdá, že jste zhruba poslední třetinu svého života zažila změnu v tom, co je Vám příjemné, společenskost se postupně změnila v potřebu klidu a být sama se sebou.
Je třeba možné, že jste se vyrovnávala s různými životními okamžiky a událostmi a intuitivně jste se více uzavřela do sebe. Možná jste potřebovala mít těsnější kontakt se sebou samou. V období života do 20 do 30 let se osamostatňujeme, hledáme jistotu ve vlastní identitě, svoji profesní budoucnost, svoji partnerskou a rodinnou budoucnost atd - je to období náročné a každý se s úkoly této životní fáze vypořádává různě - hledáme se, hledáme své potřeby a v čem i jak je nám dobře. Možná Vám v tomto období z nějakého důvodu vyhovovalo mít svůj svět, ale zdá se, že cítíte, že se něco proměňuje a už Vám dřívější uzavřenost nevyhovuje.
Sezení by Vám mohlo pomoci porozumět tomu, co se s Vámi děje, s čím to třeba souviselo a souvisí, napadá mě také, že má asi nějaký důvod proč si chráníte svůj prostor a proč Vám trvá tam někoho pustit, jak píšete. Důvodů může být spousta, ale teoreticky nedokážu vybrat žádný, protože k cestě za pochopením toho, co se děje, potřebuji vždy klienta. Jdeme spolu a společně přicházíme na to, co chybí, co přebývá, co se v nás kdy děje a co to pak způsobuje, čeho se bojíme a co nám dělá radost, co nás podporuje a co dodává spokojenost ...
Pokud byste se rozhodla pro sezení ať už se mnou nebo s nějakým jiným terapeutem, mohlo by Vám to pomoci najít odpovědi na Vaše otázky a porozumět Vašemu trápení a snad i najít cestu k tomu, co byste ráda - zase se bavit, být společenská a součástí dění kolem Vás.

Přeji Vám hezký den a pokud budete chtít tak se těším na shledanou :-)
AM

Dobrý den,
přemýšlela jsem nad Vaším dotazem. Napadalo mě, kde a z jaké zkušenosti Vaše pocity nejistoty a snad nedůvěry pramení. Jestli máte třeba zkušenost se setkáním s psychologem, které nesplnilo Vaše očekávání nebo naopak nemáte konkrétní představy, co od takového setkání vůbec čekat... a nebo třeba jen uvažujete, k čemu vůbec tohle jako má sloužit? Ať tak či tak, určitě je Váš dotaz na místě.
Zkusím napsat, co mě napadá k Vaší otázce k čemu je psycholog. Spíš bych ale asi měla říct" k čemu by mohl být psycholog". Prakticky se s psychologem můžete setkat buď v případě, že Vám bude provádět psychologické vyšetření nebo půjde o psychoterapeutickou spolupráci, a nebo jde o poradenskou spolupráci (samozřejmě bych mohla ještě zmínit krizové centrum, hospitalizaci v nemocnici, personalistiku, dopravní psychologii atd, ale to bych teď nechala stranou).
Mám za to, že už jen to, že se pro psychoterapii rozhodnete, má pozitivní dopad. Podvědomě očekáváte řešení, zlepšení a otevírání se změně. Už to samo o sobě znamená velký krok. A věnovat pozornost a péči sobě sama určitě za ztrátu času nepovažuji. Naopak se stává, že právě proto, že na sebe nehledíme a nevšímáme si toho, jak se nám daří, se pak dostáváme do slepých uliček, ve kterých se cítíme mizerně.

Pokud bych měla říct jako psycholog-terapeut něco k psychoterapii, co od ní očekávat a k čemu by mohla sloužit, je třeba říct, že terapeut určitě nemá mít roli suplenta dobrých přátel. Ano, témata jsou často velmi osobní až intimní, ale terapeutovo přistupování a zacházení s tím je určitě jiné. Terapie jistě není pouze jen tlachání, i když se to tak může klientům zdát - že si s terapeutem prostě povídají. Ale dobrý terapeut klade otázky vědomě, uvažuje o tom, s čím klientovi reakce, pocity, sdělované myšlenky souvisí, terapeut zkrátka pracuje. A ne málo. Ale nesmí být jediný- k tomu až za chvíli.

Terapie by měla směřovat k tomu, aby se klient dokázal posunout dál z místa A, kde už „není k vydržení“ do místa B, které zažívá jako úlevu. Tato úleva ale může mít mnoho podob. Rozhodnutí, pochopení, porozumění, odpuštění, zastání sebe sama, ustoupení, vhled, vystoupení ze stínu … Vybavuji si klientku, která mi nastínila svou aktuální životní situaci, ve které se ztrácela, vyčerpávala ji a nevěděla si vůbec rady. Po terapeutické práci nebyl stav změněný tak, že by situace klientky byla jiná, ale ona porozuměla tomu, proč ji tak zničuje, odkud pramení její neochota udělat další kroky ke změně. Uvěřila, že to záleží i na jejím rozhodnutí, že si může vybrat, už se necítila tak bezmocně. Věděla, že možnost změnit stávající stav je. Ale že to bude znamenat i určité ztráty, a že je jen na ní, kdy k takové změně vydá rozhodnutí ona sama. A že třeba i nemusí. Její životní období a stav, ve kterém se ocitla, jí začal dávat smysl. A to je často velmi podstatný okamžik terapie. Pak je možná sebepodpora, sebedůvěra, snížení pocitu bezmoci...

Víte, já považuju za cíl terapie, aby mě klient nepotřeboval. Aby uvěřil v sebe sama, v to, že on je schopen nacházet cesty a odpovědi. Ano, cesty. Vždy je více možností. Dokud potřebuje oporu, podporu a pod tlakem cítí a vnímá jen v úzkém koridoru, jsem tu pro něj. S dalšími úhly pohledu, s bezpečným prostorem, pochopením a s přijetím pro to, co si někdy klient netroufá říct nahlas sám sobě ani při bušení vody ve sprcháči. Pomahám v ty pravé (doufám) okamžiky vyslovovat ta tíživá fakta, pojmenovat okolnosti, zpřístupnit vzpomínky, zprostředkovat kontakt s emocemi ... s tím vším, s čím je třeba se setkat, aby byla možná cesta dál. A nejsou to setkání lehká, protože jinak by k nim došlo už dříve bez terapeutovy přítomnosti. A to je právě ta práce klienta. Klient pracuje minimálně tak usilovně jako terapeut. Jinak se bohužel v terapii moc posunout nedá. Jsou to totiž většinou setkání náročná, někdy bolestná, přemáhající a zahlcující. Proto jsem v tu chvíli s klientem, neopouštím ho a podporuji, aby dokázal takové setkání přijmout a zpracovat. A nedělám to náhodným způsobem. Velmi pečlivě zvažuji, s čím kdy a jak zacházet, co jak oslovit. To je moje práce, kterou jsem si zvolila, mám patřičné vzdělání a výcvik, ale hlavně ji dělám moc ráda. A pokud se to klientovi zdá jako přirozeně plynoucí a bezpečné a podporující, znamená to, že svou práci dělám dobře.

Vše výše uvedené však vůbec neznamená, že já něco vím. Nikdy se nemohu dostat dál, než kam mě pustí klient. A téměř nikdy nedávám rady, co má klient dělat. Probíráme možnosti, upozorňuji ho na možné důsledky, zkoušíme si představovat, co by takový směr nebo rozhodnutí znamenalo, jak a co by se tím pro něj změnilo, jak by mu v tom bylo…. Klient je má směrovka, má orientace. Ano, jsou situace, kdy existují obecné rady: když vás okradli, radila bych to nahlásit na polici atd... , ale pokud jde o život klienta, zastávám názor, že jen on sám by měl být odpovědný za svůj život a svá rozhodnutí. Ve chvíli terapie není pro mě nic důležitějšího než klient a jeho příběh, ale nežiju životy svých klientů a pro klienta samotného je dobré, když pro něj terapeut není alibi. Jak můžeme udělat vnitřně silné rozhodnutí, které není naše, ale "ona mi to poradila terapeutka"? Jak můžeme důvěřovat v sebe sama, kdybychom dělali jen to, co nám jiní radí? Kde bychom pak byli my sami? A jistota a spolehnutí na sebe sama?
Snažím se neradit, ale pomoct klientovi, aby si dokázal poradit sám.
Nesu si důvěru ve své klienty, důvěru ve zdroje, sílu a možnosti jít dál životem. Věřím totiž, že každý někde v sobě tuší a myslím, že i ví. Jen se k tomu nějak nemůže dostat. Jsem jen dočasný průvodce či parťák na části jeho životní cesty - ve chvíli, kdy mu pomohu nést, co je těžké, aby zase nabral sílu a našel právě jeho cestu, po které může dál a bezpečně jít.

Přeji Vám ať se Vám daří spokojeně, a pokud by přišla nějaká terapeutická zkušenost, tak aby byla smysluplná, nebyla o ztrátě času a uviděl/a jste další cestu, po které můžete jít :-)

AM

Dobrý den,
je moc dobře, že jste zkusila své pocity popsat, i když jste dříve nedělávala a jste při tom nejistá. Pocity a myšlenky, které popisuje, určitě nevnímám jako bezvýznamné, ale velice tíživé. Zdá se, že jste hledala, co by takové pocity vysvětlovalo a nenacházíte nějakou příčinu. Nemyslím si ale, že se ve Vašem životě nic neděje. Už proto, že jste ve věku, kdy si volíte další cesty Vašeho života, víc a víc se osamostatňujete, jste v období, které je jedno z nejnáročnějších v životě, máte se rozhodovat a přitom nevíte jistě, které volby budou ty správné a to vůbec nemusí být lehké. Pocity, které popisujete vypovídají o závažnější depresivitě než je například týdenní rozlada a splín. Zvláště mě o tom přesvědčuje to, že Vaše stavy Vám některé dny nedovolují normálně běžně fungovat a také, že zmiňujete úvahy o ukončení života. Cítím, že není dobré být na tohle období sama, usilovně se snažíte, aby Vám to dávalo nějak smysl a přepadá Vás beznaděj a bezmoc. Z čeho pramení to, že se nemá rada, vnímáte dění kolem sebe negativně. Bylo to tak vždy? Píšete, že ne, že nastala změna. To znamená, že tohle nejsou Vaše běžné emoce. Bylo by určitě dobré, abyste vyhledala nějakou odbornou pomoc. A vůbec to neznamená, že jste něco nezvládla nebo jste se sama málo snažila. Nikdo nemá právo Vás soudit, když si sám neprošel stejnými pocity a trápením. Je docela možné, že společně s odborníkem přijdete na to, k čemu vztáhnout to, co se s Vámi děje, proč se cítíte divně a máte pocit, že nejste v pořádku. Někdy příčinu nemůžeme najít, protože k tomu potřebujeme právě rozhovor s někým zvenčí, kdo nám položí ty správné otázky a my sami pak můžeme najít odpovědi, které nám budou dávat smysl. Kontaktovat odborníka je při Vašich pocitech a depresivním prožívání určitě na místě.

Přeji Vám, abyste se cítila postupně lépe a zažívala jste opět i pozitivní pocity, bavil Vás život a měla samu sebe zase ráda.

AM

Dobrý den, Magdo,
vím, že odpovídám později (nebyla jsem zde na portálu nějakou dobu), omlouvám se. Pokud už vám neodpověděl jiný lékař, ráda bych se s Vámi spojila třeba mailem. Vaše téma je hodně intimní, ráda bych se doptala na nějaké další podrobnosti a byla s Vámi chvíli v kontaktu, abychom mohly společně najít cestu, jak by se Vám ulevilo a jak si poradit.
michalcikova.alzbeta@seznam,cz
Přeji hezký den,
AM

Dobrý den,
děkuji za dotaz. Nejsem specialistkou výhradně na oblast poruchy příjmu potravy, ale s klientkami s touto problematikou pracuji také. To, zda se dohodnu s klientkou na spolupráci , vychází většinou z první konzultace, kde se zorientujeme v situaci a zjistíme, zda by nabízená terapeutická spolupráce mohla být efektivní.
Smlouvu s pojišťovnami bohužel nemám. Cena sezení je 500,-Kč.

Další kontakty, kam se obrátit s problematikou poruchy příjmu potravy najdete na webu mé soukromé praxe v sekci "kontakty".

Přeji hezký den, AM

Dobrý den,
omlouvám se předem, že na Váš dotaz odpovídám se zpožděním.
Píšete, že jste podstoupila částečně neurologické vyšetření. To, zda Vaše obtíže nemají nějakou příčinu ve Vašem těle, by bylo nejprve dobré zhodnotit kompletně. Z neurologického hlediska by bylo vhodné nejprve vyloučit, zda pocity závratí, na omdlení a bolesti hlavy nemají neurologický podklad. Také je řada onemocnění, které s sebou jako doprovodný jev nesou zvýšenou únavu. S tím by Vám mohl pomoci Váš praktický lékař - vyloučení např. boreliozy, mononukleozy, zhoršené funkce štítné žlázy atd.
Pokud popisujete kombinaci nervozity, únavy, úzkosti při nepříjemných pocitech s dechem a na hrudi, zhoršenou náladu a tendenci vyhýbat se kontaktu s venčím, bylo by dobré v rámci konzultace s psychologem zkusit nahlédnout, s čím to můžeme spojovat. Popisujete vlastně úzkostně-depresivní symptomatiku a porozumět tomu co a proč se s Vámi děje by pravděpodobně vedlo k úlevě.
Nemyslím si přímo, že dle Vašeho popisu by mělo jít o nějakou závažnou psychickou poruchu, dost dobře je možné, že jde o nějakou reaktivní situaci, že Vaše psychika reaguje tělesnými obtížemi na nějaký druh přetížení, změny nebo životní situaci, která není jednoduchá.
K tomu by Vám terapeutické konzultace mohly pomoct.
Přeji hezký den a abyste se cítila lépe,
AM

Dobrý den,
využít můžete oddělení dětské psychologie ve FN Brno, tam by vyšetření měli na základě žádanky přijmout. Problémem jsou čekací lhůty.
Odkázat Vás mou také kolegyni Mgr.Lenku Tříletou - kterou najdete zde na Známýlékař.cz - nejsem si jistá, zda dělá i diagnostiku, ale byla by to dle mého názoru skvělá volba pro terapeutickou práci s Vaším synem. Mám na ni jen ty nejlepší reference pro práci s dětmi. Případně Vám někoho na diagnostiku jistě doporučí.
S žádostí o vyšetření se můžete také obrátit na Pedagogicko-psychologickou poradnu (chápu tu tak, že jste byli upozorněni školou, proto by tento problém spadal i do jejich péče).
V Brně zde na Známýlékař.cz nabízí diagnostiku Mgr.Blanka Šimková.

Já sama bohužel dětskou diagnostiku nenabízím, mohu nabídnout pouze psychoterapeutické služba pro dospělé a pro děti podpůrnou terapii a případně poradenství. Souvisí to i se vzděláním, psycholog, který má oprávnění pro diagnostiku s dětskou klientelou, by měl mít atestaci z dětské klinické psychologie (kterou já nemám), případně mít supervizora s touto atestací. To jen rada při vhodné volbě klinického psychologa :-)

Přeji hezký den a pokud máte jiný nebo doplňující dotaz, ráda odpovím.
Alžběta Michalčíková

Dobrý den,
ano, studentům, osobám s ID, případně matkám na MD a obecně lidem v závažné sociálně-ekonomické situaci poskytuji po zvážení slevu (nabízím konzultace s 20%slevou) :)
Přeji hezký den
AM

Dobrý den, odpověděla jsem Vám mailem. Přeji hezký den, AM

Dobrý den,
chápu, že Vaše situace je asi už pro Vás obtížně zvladatelná. Problém je však bohužel v tom, že pomoct Vašemu příteli pravděpodobně nemůžete, pokud on sám nevnímá situaci jako nutnou řešit. Abyste předešla hádkám a agresivitě, tak se můžete snažit ustoupit a vyhovět jeho požadavkům, ale to jste patrně asi už dělala a poznala jste, že to ke zlepšení nevede a naopak se jeho chování stalo intenzivnějším. Jde o to, že žárlivého a podezíravého většinou žádný argument nepřesvědčí. Věrnost se dokázat nedá a žárlivec má stále intenzivnější pocit, že je "chytře" podváděn.
Jestli je možná nějaká změna, musí ji chtít on sám. Můžete mu navrhnout, pokud to jeho samotného trápí, že je to řešitelné a může se pokusit s podporou terapeuta o změnu. S démonem žárlivosti bojuje řada lidí a mnozí by se jí rádi zbavili, mají pocit, že ničí je samotné, chtějí cítit a zažívat jinak a nedaří se jim to. Je to psychická obtíž jako každá jiná - úzkost, strach, deprese.
Pokud, jak píšete, je však středem vesmíru jen on a nebude mít zájem cokoli měnit, doporučila bych Vám samotné konzultaci poradensky nebo terapeuticky, abyste si s pomocí nezávislého odborníka pokusila ujasnit, co chcete, co od vztahu očekáváte, zda máte nějaké hranice, které už nechcete překročit, co pro Vás vztah znamená a jak si představujete Vaši další budoucnost. Vaše situace není lehká, dodporučila bych Vám uvažovat nad tím, co nyní potřebujete hlavně Vy sama, jak se můžete postarat o sebe, píšete, že nevíte jak dál. Pokud se rozhodnete v budnoucnu odejít, nebude to totiž asi jednoduché, protože v těchto typech vztahů panuje určitá forma závislosti, která nutí setrvávat i za okolností, které racionálně vyhodnotíte jako naprosto nepřiměřené, ale opustit partnera hned tak nedokážete.
Máte obě možnosti, jak ve vztahu zůstat, tak z něj odejít. Je dobré si ujasnit, co by která možnost znamenala. Člověk zvládne mnohé, pokud ví, že to tak chtěl, že to byla jeho volba.
Přeji Vám klidnější časy a přeji Vám také, aby Váš přítel chtěl s Vámi Vaši společnou situaci řešit ku přospěchu Vás obou.
AM