Žárlivost ve vztahu

Setkali jste se někdy se žárlivostí? Jak jste ji řešili? Co z toho fungovalo a co ne? Přečtěte si, co možná stálo za tím, že řešení se nedařilo najít.

Co je žárlivost?

Pocit žárlivosti zažil někdy snad každý z nás. Obecně je žárlivost vnímána jako závist přízně od třetí osoby směrem k nějakému nám blízkému člověku (popřípadě i objektu). Síla žárlivosti pak závisí na tom, nakolik onen nám blízký člověk tuto přízeň oceňuje. To by znamenalo, že reakce našeho blízkého (viditelný zájem) může ovlivňovat míru naší žárlivosti. To je však omyl. Žárlivost nemusí přímo souviset s chováním blízkého člověka (pro příklad říkejme partnera). Žárlivost totiž především pramení z obav, z nejistoty a z pocitu vlastní nedostatečnosti. Obáváme se toho, že nás partner opustí, že někoho jiného vnímá jako lepšího, atraktivnějšího. Porovnáváme se s onou třetí osobou. Pokud jsme spokojeni sami se sebou i s naším vztahem a vzájemná důvěra je vysoká, může náš partner klidně koketovat s kolemjdoucím a pocit žárlivosti to nevyvolá. Naopak, když je vzájemná důvěra a sebedůvěra na minimu, stačí letmý pohled na kolemjdoucího a žárlivost vyletí do červených čísel.

Berte tedy žárlivost spíše jako ukazatel toho, jak si váš vztah stojí, než jako vlastnost.

Co s tím?

Těžiště problému tedy neleží v chování našeho partnera, ale přímo v nás. To znamená, že velmi často užívané řešení – snaha po změně partnerova chování, nefunguje! „Tak já s tou spolužačkou nepůjdu na víno.“ „Tak já na tu pařbu nepojedu.“ „Tak já budu doma.“ To, že se partner žárlivce omezí, přinese často jen jeho nespokojenost. Míra žárlivosti se přitom nijak změnit nemusí, neboť pocity, které máme, přímo vybízejí k hledání důvodů žárlení. Žárlivec se domnívá, že žárlí, protože „ty ses na něj divně podívala“ protože „tys někam určitě volal, když jsem tu nebyla.“ Cesta omezování podnětů k žárlení vede k absolutní rezignaci na vlastní svobodu a spokojenost.
Tím, že partner žárlivcovi ustupuje, narušuje se rovnováha ve vztahu, která může vést až ke zcela dominantnímu postavení žárlivce. Ustupování samo o sobě nic neřeší, a proto partner zkouší ustupovat ještě dále. V důsledku to může vést až k psychickému týrání a omezování osobní svobody žárlivcem.

Jak z toho ven?

Klíčem k omezení a odbourání žárlivosti je posilování vzájemného vztahu a sebedůvěry. Čím víc si vzájemně věříme, tím méně vznikají pocity žárlení. Tím, že bez žárlivosti nemáme vnímání zaměřené pouze na podněty nedůvěry, dokážeme interpretovat události jinak. Většina z událostí tak může být interpretována neutrálně, ba dokonce pozitivně. Z pohledu na kolemjdoucího se totiž může vyklubat zájem o jeho zvláštní košili, posezení partnera se spolužačkou u vína znamená například volný čas pro nás samotné …
Pokud jeden z partnerů žárlí, je to tedy především ukazatel toho, nakolik je si svou rolí ve vztahu jistý on sám. A na tom je možné dále pracovat, nikoliv na omezování či hledání argumentů. Řešením je otevřená diskuse na téma, jak zvýšit vzájemnou důvěru? Jak se o ní ujistit? Co ve vztahu by šlo vylepšit? Jak podpořit sebedůvěru partnera?

Na co má kdo právo?

Žárlivec nemá právo žádat po partnerovi, aby se choval jinak! Ale partner mu může pomoci v tom, že ho bude podporovat ve všem, co bude zvyšovat jeho sebedůvěru a důvěru ve vztahu. Pokud si vyjasníte, co narušuje vzájemnou důvěru nejvíce (např. nevyjasněné vztahy s někým z přátel), je na volbě partnera, zda na svém chování bude něco ochotný změnit v zájmu práce na vzájemné důvěře. Musí z jeho strany jít vždy o dobrovolnou změnu.

Boj se žárlivostí tedy znamená posilování vzájemné důvěry, sebedůvěry a stability. Volte v něm taková řešení a postupy, které žárlivost snižují, všímejte si trendu v delším horizontu a postupujte malými krůčky stále vpřed. Občas se i po jediném rozhovoru na tato témata podaří, že žárlivost významně ustoupí.

Zásady:

Věrnost nelze dokázat. Debata se žárlivcem na téma „vždyť ses na něj podívala…“ se nedá vést pomocí argumentů v rovině dokazování a vyvracení. Nemá smysl se jí účastnit. Pramení totiž z pocitů, nelze ji vyvrátit argumenty. Má smysl řešit ji na vyšší úrovni „proč žárlíš? Proč našemu vztahu nevěříš. Proč nevěříš, že tě miluji?“

Zkuste se vyvarovat ultimát. Změny v chování musí být vždy dobrovolné, dohodnuté, nikoliv vynucené. Časově vymezená ultimáta užívejte jako opravdu poslední možnost, spíše v jednání o velmi nutných korekcích vzájemného soužití (alkohol, rozpočet). I ultimátum však berte jako nabídku na dobrovolné rozhodnutí mezi dvěma možnostmi. „Když uděláš toto, bude to znamenat, že chceš toto…“

Psycholog | Psycholog Praha | Psycholog Brno | Psycholog Ostrava | Psycholog Plzeň | Psycholog Liberec | Psycholog Olomouc | Psycholog České Budějovice | Psycholog Hradec Králové