Trpíte fobií?

Expert Jan ŠvehlíkPsychologie • 25. září 2014 • Komentáře:

fobie

Co vlastně označujeme slovem fobie?

Začnu trochou historie. Slovo fobie patřilo kdysi k těm tajemným termínům, které mezi sebou používali jen „zasvěcení“- tedy hlavně psychiatři a psychologové. Je známá věc, že psychiatrické a psychologické pojmy mají z nějakého důvodu sklon pronikat do slovní zásoby laiků, do jazyka celé společnosti. Věda o lidské duši nás holt čímsi přitahuje…

 

Význam slova „fobie” se postupným zpopularizováním bohužel poněkud rozostřil. Původně totiž byla fobie výhradně takovým strachem, který se zdál iracionální nebo neúměrně velký vzhledem k tomu, čeho se dotyčný bál. Ve slavné studii Sigmunda Freuda (z roku 1909) se čtyřletý Jeník děsil koní. Jeho strach ale nevycházel z nějaké špatné zkušenosti s koňmi, tedy rozhodně ne takové, která by vysvětlovala, proč se jich Jeník bojí tak moc. Dlouhou dobu bylo těžké chlapce přesvědčit, aby vůbec vyšel z domu na ulici, v těch dobách zaplněnou koňskými povozy.

Nebudu popisovat průběh léčby. Řeknu jen tolik, že se postupně Freudovi podařilo vypátrat, odkud chlapcův strach pramení. Kromě toho objevil, které v podstatě nahodilé události způsobily, že právě koně byli tím objektem, na který se chlapcův strach přesunul. A proč k tomuto přesunu strachu vůbec došlo? Je totiž snazší vyhýbat se koňům, než v sobě nosit strach z něčeho, čemu se nedokážeme bránit. Nebo než cítit neurčitou úzkost, před kterou není úniku.

Fobie malého Jeníka je typickou ukázkou klasické fobie v podobě přesunuté úzkosti či strachu. Dnešní Jeník by svůj strach nejspíš přesunul na velké psy, kteří zaplňují ulice tak, jako kdysi koně.

Zmínil jsem, že slovo fobie změnilo za ta léta svůj význam. Příkladem může být to, že v současnosti používáme slovo fobie i tehdy, když se něčeho prostě jen, byť z dobrých důvodů, bojíme. Nebo když něco nemáme rádi. A pak tu máme fobie, které nemají žádnou psychologickou příčinu. Nejjednodušším příkladem je fotofobie, tedy „fobie ze světla”, českým slovem světloplachost, která může vzniknout třeba zánětem očního nervu nebo rohovky. S některými fobiemi je tedy rozumnější jít za očním lékařem, než za psychologem.

Ještě bych zmínil dnes „populární” sociální fobii. Často tímto termínem označujeme lidi, kteří v pravém slova smyslu fobií netrpí a které bychom dříve označili jako nejisté, uzavřené, samotářské a podobně.

Jak na fobii?

Vezměme si fobii z koní. Psychoterapii bych mohl zahájit třeba tím, že bych klienta požádal, aby mi povídal, co jej napadá, když myslí na koně. Potřebuji zjistit, co pro něj takový kůň vlastně znamená. Nedokáži teď předvídat, kam nás to dovede. To teprve musíme společně objevit.

Možná, že koně představují spojení s nějakou děsivou a traumatickou vzpomínkou, přičemž klient sám si tohoto spojení dosud není vědom, nebo i samotnou vzpomínku úspěšně vytěsnil z paměti. Nebo pro něj kůň pouze něco symbolizuje, a až pochopíme, co to je, pochopíme i to, proč právě kůň vyvolává pocity, které vyvolává.

Jsou fobie rozšířené?

Vlastně se setkávám s mnoha fobiemi téměř u všech lidí, ve své praxi i mimo ni. Sebe nevyjímaje. Proto bych zmínil několik velmi rozšířených fobií, které jsou netypické tím, že o nich většinou neuvažujeme jako o fobiích, a obvykle nás nepřivedou do psychoterapeutické místnosti.

Jednou z nich je dnes aktuální islamofobie, kdy má člověk strach ze všeho muslimského. Taková fobie je, dá se říct, symptomem celé společnosti. Společnosti, která si neví rady s úzkostí, jež nás zaplavila po surových útocích lidí, hlásících se k islámu.

Otřepaným výrazem se už stala homofobie, tedy strach z homosexuálního. Lidé mívají například pocit, že pokud dovolí, aby gayové a lesby uzavírali sňatek, že to povede k šíření homosexuality, morálnímu rozpadu společnosti, nebo ještě něčemu horšímu.

Podobně celospolečenským jevem je gerontofobie. O té se mluví méně. Jde o strach ze stárnutí, který se ale projevuje i jakýmsi odporem mladých ke starým a stárnoucím lidem. Ještě méně diskutovaný je protiklad – fobie z dospívajících (ephebiofobie) a z dětí (pedofobie). Mnoho dospělých cítí v mladé generaci neurčité ohrožení. Proto slýcháme tak často různé znevažující soudy o „zkažených a nezodpovědných mladých“, „rozmazlených a nevychovaných dětech“ a tak dále. Každá generace má své úzkosti a nejistoty, a tak hledá ve svém okolí někoho, koho by mohla označit za původce zla, zmatku či jiných neřestí.

Fobie, které jsem právě popsal, jsou vlastně speciálními případy jiné fobie – xenofobie (strachu ze všeho cizího, jiného, neznámého).

Je to na terapii?

Aby se člověk opravdu pustil do odkrývání toho, kde mají jeho fobie a úzkosti své kořeny, potřebuje odhodlání. Dokud jej v životě fobie příliš neomezují, většinou se s nimi smíří a dál si žije svůj život. Možná i zkusí, ze zvědavosti nebo na radu okolí, navštívit psychologa či psychiatra. Někdy se ale odhodlání takového člověka vyčerpá a on se rozhodne, že mu soustavná psychoterapeutická práce prostě nestojí za to.

Tím ale nechci nikoho odradit. Mnoho lidí, kteří přijdou skeptičtí vůči psychoterapii, po čase začnou být sami zvědaví na svůj vnitřní svět, na to, jak je jejich vnitřní život provázaný s vnějším světem. Kdo tedy trpíte fobiemi, strachem, úzkostí, trémou, závratí nebo jinými nepříjemnými pocity, které vás v životě omezují, rozhodně můžete psychoterapii vyzkoušet. A i když to napoprvé vzdáte, příště už aspoň budete vědět, co vás čeká.

Který psychoterapeutický směr zvolit?

Věřím, že většina psychoterapeutických škol má své vlastní postupy, jak s fobiemi pracovat. Zároveň si ale stojím za tím, že některé školy k této problematice mají ze své podstaty blíže – řešení mnoha fobií totiž vyžaduje, aby terapeut „rozšifrovával“ symbolický význam dané fobie, hledal souvislosti, byl jakýmsi „vykladačem”. Jako psychoanalytický terapeut obvykle při terapii fobií jdu právě tímto směrem. Čerpám také z toho, co jiní psychoanalytikové o fobiích vybádali za těch více než sto let, co psychoanalytická věda existuje.

Na fobie můžeme jít ale nepochybně i z jiných stran, než z té psychoanalytické. Nejsem povolaný k tomu, abych mluvil za jiné psychoterapeutické směry, ale například kognitivně-behaviorální terapie má také své léty prověřené nástroje, jak s fobiemi zacházet.

Tam, kde nefunguje jedna terapeutická metoda, může zafungovat jiná. Někdy je ale užitečné, když se různé přístupy doplňují.

 

Přečtěte si také další články lékařů a odborníků

Expert

Jan Švehlík psycholog, psychoterapeut Mgr.

Objednat se Zobrazit profil

Komentáře: (0)