Přestaňte se vyhýbat situacím, jichž se bojíte

V této sérii článků se zabýváme tématem úzkosti a jak si v životě pomoci. Když chceme zlepšovat svou schopnost zacházet s úzkostí, musíme se přestat vyhýbat situacím, jichž se bojíme.

Strach nás má chránit před nebezpečím a některých situací je dobré se bát. Když se bojím přeběhnout dálnici, kde jedou tři proudy aut rychlostí 120 kilometrů za hodinu, strach má své opodstatnění. V tomto případě nás strach chrání před tím, abychom ohrozili svůj život.

Na druhé straně často se bojíme některých věcí, jako by nám šlo o život, i když o něj nejde. To se často projevuje ve formě různých fobií.

Použijme příklad, kdy někdo nerad telefonuje. Je normální, že se živé organismy vyhýbají nepříjemným zkušenostem. Takže když je nám telefonování nepříjemné, raději se mu vyhneme. Jenže často je pro nás tato tendence nevýhodná. Když se totiž vyhýbáme něčemu, co nemáme rádi, mozek jako by vyhodnocoval: „můj majitel měl strach telefonovat a vyhnul se tomu. Tím se mu ulevilo. Z toho vyplývá, že telefonní rozhovor je nebezpečný. Měl by se tomu vyhnout i příště. Příště mu to připomenu.“ Tím se příště ještě víc zvýší strach telefonovat a ještě víc se posílí tendence se tomu vyhnout. Je to takový začarovaný kruh,

Když naopak se někdy překonáte a uděláte to, co je vám nepříjemné, třeba zavoláte na úřad, vysíláte tím mozku signál: „hele, zvládl jsem to“. Mozek to vyhodnotí: „můj majitel měl strach telefonovat, ale telefonoval. Nezemřel. Nic dramatického se nestalo. Po chvilce se dokonce uklidnil a má z toho teď dobrý pocit. Možná to tedy není tak nebezpečné? Příště to ještě otestuji.“

Příště to tedy nebude bezbolestné, ale možná si všimnete, že něco je malinko snazší. Když jste se překonali a udělali něco nepříjemného, čeho jste se báli, dali jste tím mozku informaci, že se příště nemusí tolik bát. Roste tím náš pocit kompetence, naše sebevědomí.

Jenže je tam jedna podmínka. Musíme se za ten náročný výkon nějak odměnit. Když trénujete pejska, taky mu po uposlechnutém povelu na cvičišti dáte dobrotu. My se nemusíme nutně krmit čokoládou, ale potřebujeme se vnitřně poplácat po rameni, říct si „to jsem pašák“. Říkám tomu vnitřní palec nahoru.

Jenže my se často vnitřně naopak spíš znehodnotíme: „Ach jo, měl jsem to udělat už dávno“ nebo „Za co bych se asi tak chválil? Tohle zvládne každý, akorát já se toho furt bojím.“ Pak se samozřejmě cítíme špatně. Třeba se cítíme ponížení a neschopní. A tím udržujeme a zvyšujeme svůj strach. Je to, jako bychom pejska po uposlechnutém povelu sekli vodítkem. Co myslíte, jak by příště uposlechl?

Abych to tedy řekla ještě trochu jinak: někdy děláme tu chybu, že odkládáme těžké věci na dobu, až „si na to budeme věřit“. Jenže nám nedochází, že víra v sebe nepřijde sama. Přijde jedině tím, když něco zvládneme. Větší sebevědomí budete mít jedině tehdy, když zkusíte udělat to, čeho se bojíte, a potom se za ten pokus pochválíte. I když se nepovedl, alespoň jste to zkusili.

Když se vyhýbáte věcem, kterých se bojíte, jako byste si potvrzovali, že ty věci jsou skutečně nebezpečné a tím upevňujete svůj strach z nich a zvyk se jim vyhýbat. A tím, aniž byste to věděli, snižujete své sebevědomí a pocit zvládání.

Na cílené vystavování se situacím, jichž se bojíme je zaměřená kognitivně-behaviorální terapie, jejíž účinnost na snižování fobií je velice dobře zdokumentovaná.

Možná prvním kognitivně-behaviorálním terapeutem na světě byl Johann Wolfgang von Goethe, slavný romantický německý spisovatel z přelomu 18. a 19. století. Byl to velice nadaný a přemýšlivý, a také velice citlivý člověk. Ve své autobiografii popisuje, jak se bál výšek. Rozhodl se, že půjde proti svému strachu. Dlouhé hodiny chodil trávit na věži výmarského kostela bez zábradlí, do té doby, než ho strach z výšek zcela opustil. Potom pracoval osobně na výškových pracích při rekonstrukci kostela a pobíhal po trámech ve výšce desítek metrů jako gazela.

Psycholog | Psycholog Brno | Psycholog Ostrava | Psycholog Plzeň | Psycholog Liberec | Psycholog Olomouc | Psycholog České Budějovice | Psycholog Hradec Králové