Imaginace, jako cenný zdroj informací pro náš osobní růst

Kolik času můžete věnovat denně sami sobě? Pokud alespoň chvíli, jak tento čas využíváte?
V dnešním světě, který je do značné míry poznačen výkonnostní orientací a potřebou dosahování výsledků, se může velice rychle ztrácet kontakt s naším vlastním nitrem. S nitrem, ve kterém cítíme, prožíváme a které je hnacím motorem našeho jednání.

Možná dnes (ani jiné dny) nemáme čas na to zaobírat se sebou samými, vždyť jaké ovoce nám to přinese? Zkusme na chvíli zavřít oči a věnovat několik nádechů a výdechů uvolnění. Po uvolnění si můžeme položit otázku, která se na první pohled může jevit zcela jednoduše – co vlastně potřebuji? Kam je zaměřena má životní snaha?

Zcela jistě mnoho z nás dospěje k odpovědi propojené s penězi, nebo přímo s potřebou zajistit sebe nebo rodinu. Pokud se však rozhodneme otázku ponechat a nespokojíme se s odpovědí spjatou s naší evolucí, můžeme hloubat dál. A někdy takto můžeme hloubat dlouho a zdánlivě bezvýsledně.

Při práci v psychiatrické nemocnici a konfrontací s lidmi, kteří zcela ignorovali svůj vnitřní život, si člověk často položí otázku – mám já sám vůbec zájem o svůj vnitřní život? Mám zájem o to vědět, co se ve mně děje? A pokud ano, kolik ze svých myšlenek a představ jsem schopen k sobě připustit? Některé totiž nemusí být mně samotnému příjemné, i přes to mi můžou dávat důležitou zprávu o stavu mé duše, mého vnitřního světa.

Zkusme nahradit podněty a obrazy z vnějšího světa alespoň na chvíli zdánlivě neužitečnému tichu a klidu a počkejme, co se před námi začne z hloubi naší duše vynořovat. Zpočátku slabé světelné záblesky při troše vytrvalosti můžou nahradit jasné obrazy nebo třeba celý příběh, který se nám před zavřenými očima vytvoří.
Pokud jsme obrazem osloveni, můžeme ho namalovat nebo nějak vyjádřit a nechat na sebe působit (Kast, 2010).

Možná přichází otázka, k čemu všemu má tato snaha směrovat. Přirozeně jsme nastaveni k tomu očekávat určitý efekt. Jak bychom tedy k obrazu přistupovali, kdybychom si představili, že i přes naši snahu je možné, že mu vůbec neporozumíme? Jaký by pak mělo smysl obrazem se zabývat?

Odpověď může být zcela banální. Protože se jedná o obraz z našeho vlastního nitra, který jsme v něm našli my sami. Nikdo nám o něm nic předem neřekl, tento obraz patří nám a my jediní jsme schopni dávat mu smysl.
Možná opravdu nevypovídá nic, na druhou stranu je pak zajímavé, že i přes veškerý klid v relaxaci se k nám tento obraz dostal. A pokud k němu přistoupíme s tím, že se nejedná o náhodu nebo parciálně reflexivní výtvor specifických neuro-korelátů mozku, pak nám může tento obraz předat „poselství o stavu naší duše“. Z obrazu se tak postupně stane náš vlastní symbol.

Známá analytička, přímá žákyně švýcarského psychiatra Carla Junga jménem Marie Louis von Franz popisuje každé rozšíření našeho vědomí jako ozdravné, protože obohacujeme vědomé já o obrazy nevědomí (1998).
Tím, že obětujeme čas sobě samotným a pokusíme se zachytit vnitřní obrazy a dále o nich přemýšlet, i přes to, že ne hned jim rozumíme, dochází k obohacování našeho vnitřního života. Čím více pozornosti mu věnujeme, tím jasněji k nám mluví a tím srozumitelnější se nám začne jevit. Zažít kontakt se sebou samotným je důležitá a cenná zkušenost pro všechny z nás. Neexistuje jednoduchá odpověď na to, proč bychom to měli dělat, ale nabízí se otázka – co ze mě zůstane, když si představím, že ztrácím všechny své životní role a jistoty? Budu někým jiným nebo to budu pořád já? Kdo ze mě vlastně zbude?

Carl Jung (1997) byl přesvědčen, že naše duše mluví řečí obrazů a jeho izraelský přítel z kibucu jménem Erich Neuman (1972) toto jeho přesvědčení upřesnil tím, že pokud se naše racionální vědomí začne zaobírat nevědomě působícím obsahem, bude ho vnímat v symbolické podobě jako obraz.
Symbol je typický tím, že může nést množství odlišných významů. Pokud vyvineme snahu porozumět obrazům, můžeme získat nový úhel pohledu na naše hlubší konflikty (Kast, 2010). A z jiné perspektivy se tyto konflikty můžou jevit jinak, protože „dobře formulovaná otázka je částečně vyřešený problém“.

Práce s obrazy z nevědomí tak podporuje hledání nového, tvořivého způsobu porozumění našim prožitkům a nám samotným. Zároveň nám ukazuje něco, co je v dnešní době vhodné si připomenout – můžeme rozumět lecčemu, ale v porozumění nám samotným hrubě zaostáváme. Nezáleží na tom, jestli si to chceme připustit nebo ne ale samy nerozumíme ani tomu, co se děje v našem vlastním těle, natož v naší duši. Přitom oba světy jsou propojené více, než se na první pohled může zdát a naším úkolem je hledat a opakovaně nacházet nový smysl toho, s čím se v životě potkáváme, protože „skutečné je to, co působí“ (Jung, s.127, 1998).

Zdroje:

Franz, M.L. (1998). Psychologický výklad pohádek. Praha: Portál
Jung, C.G. (1997). Výbor z díla I, Základní otázky analytické psychologie a psychoterapie v praxi. Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka
Jung, C.G. (1998). Výbor z díla III, Osobnost a přenos. Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka
Kast, V. (2010). Imaginace jako prostor setkání s nevědomím. Praha: Portál
Kast, V. (2010). Krize a tvořiví přístup k ní. Praha: Portál
Neumann, E. (1972). The great mother. Princeton: Princeton University Press

Psycholog | Psycholog Praha | Psycholog Brno | Psycholog Ostrava | Psycholog Plzeň | Psycholog Liberec | Psycholog Olomouc | Psycholog České Budějovice | Psycholog Hradec Králové