Dotazy od pacientů (12)

Dobrý den, možnosti řešení závislostí jsou různorodé a jejich volba záleží především na pociťované intenzitě problému. V případě silné závislosti (při nepožití drog/alkoholu nastupují abstinenční stavy, užívání je často na úkor jiných oblastí v životě, jako je rodina, práce, finance, zdraví, atd.) může pomoci biologická a režimová léčba v tomu určených psychiatrických zařízení (léčebnách). Snáze se tam řeší tělesné dopady závislosti a narušení běžného fungování. Mnohdy prospěje také změna prostředí. Individuální terapie s psychologem je žádoucí a v léčebnách často není dominantní, je tedy určitě smysluplné s někým řešit kořeny a procesy, skryté za závislostním chováním. V případě nemocniční léčby bych proto doporučila pokračovat v doléčování a nevnímat léčebnu za jednorázovou formu pomoci, která všechno vyřeší. Docházka na psychoterapii (individuální, ale také třeba skupinová) je možná i nezávisle na pobytu v léčebně - v neziskových organizacích jde o tzv. ambulantní léčbu a v soukromém sektoru standardně nehraje zkušenost s léčebnou žádnou roli pro vstup do terapie. Je však na vlastním uvážení, jak silně jsou alkohol/drogy v životě přítomny a jestli je člověk, kterého se to týká, schopen podstupovat konzultace tak, aby nebyl pod vlivem a dokázal si z těchto sezení pro sebe něco vzít. Další možnou pomocí, tentokrát neodbornou, jsou tzv. svépomocné skupiny Anonymních alkoholiků/narkomanů. Skupiny se vyznačují sdílenou zkušeností se závislostí, pevnou komunitou a společnou výpomocí na cestě ze závislosti. Stát v léčbě závislostí nabízí široké spektrum bezplatné pomoci - na stránkách drogy-info.cz/mapa-pomoci je k tomu vytvořená přehledná mapa. Osobně vnímám jako silný projev sebezáchovy a vidím velký význam v docházení k psychologovi i v případě, že do léčebny nechcete. Zároveň může jít i o takový průběh závislosti, který nemocniční léčbu vyžadovat nemusí a naopak na něj může dobře nasednout poctivá terapeutická práce na sobě bez nutnosti nemocničního prostředí a režimových opatření. To už je na individuálním posouzení. Pokud však Vy nebo někdo blízký cítíte, že ztrácíte kontrolu a není Vám dobře, přeji hodně sil k vyhledání jakékoliv podpory. Už jenom konfrontace s otázkou, jak to s alkoholem/drogami mám, vyžaduje odvahu a plno vnitřní síly ustát proces upřímného odpovídání si. Není to jednoduché téma. AG

Dobrý den,

to musela být velmi zátěžová situace a těžké životní období. Moc mě mrzí, čím jste si prošla a ač nevím mnoho, chci Vám dát obdiv, že jste se o sebe postarala a zabránila dalšímu ubližování. Mnohdy jsou tyto situace strašně zapeklité. Mají sílu nás držet v tom, co nám neprospívá a vzít veškerou energii dělat něco jinak nebo si dovolit brát se vážně a dopřát si sebeohledu. Píšete, že rok trvalo vztah opustit. Ač je to zásadní první krok, "jen" odejít bohužel většinou nestačí. Důležité je znovunavázat kontakt se sebou (případně i s druhými, pokud nám zkušenost ubrala na důvěře v okolí), najít své sebevědomí, podpořit se a ošetřit, co bylo zraněno. Takový čas hojení je velmi individuální a doba, kdy se začnou probouzet emoce s tím související (které mají svůj velký význam a je v pořádku je plně akceptovat), může nastat i s odstupem, pokud na ně nebyl prostor v čase, kdy to bylo akutní. Léčení zranění nemusí jít samo a hned, vyžaduje trpělivost, dostatek prostoru a empatii k sobě samé. Není radno spěchat na změnu, ale citlivě se věnovat tomu, co jste ve vztahu (nebo možná i dávno před ním) zažívala, co se s Vámi děje teď a Vám srozumitelně si prožít i to bolavé, co se s tím pojí. Vhodnou podporou Vám v tom může být psychoterapeut. Nápomocné mohou být také zdravé vztahy - blízkost těch, kteří Vás respektují a mají rádi. Pokud byste vnímala přílišné obtíže ke každodennímu fungování, možností může být i psychofarmakologická léčba, tu ale doporučuji především v kombinaci s terapeutickou péčí, která je zaměřena na příčinu potíží a jejich řešení.

Za sebe Vám přeji co nejvíc laskavosti k sobě samé a pokud to tak budete cítit, pak i otevřenost k možnosti odborné pomoci.

AO

Dobrý den,

domýšlím si, že to ve Vás mohlo vyvolat velkou nejistotu, šok, možná strach a plno dalších emocí, které mi přijdou naprosto pochopitelné, když nás něco zaskočí - obzvlášť když jde o něco, co sami neznáme a o to víc, pokud doposud dcera nic takového nezmiňovala nebo nenaznačovala.

Nevím, jaký máte s dcerkou vztah, podpořila bych Vás ale k otevřené komunikaci s ní bez hodnocení toho, jak se nyní vnímá (může pomoci říct nahlas, že ji máte ráda nehledě na to, jak se identifikuje nebo kdo ji přitahuje, pokud to tak cítíte), se snahou se k ní co nejvíce přiblížit, porozumět, jak přemýšlí a také jak prožívá celou situaci ona. U lidí, kteří nejsou v souladu se svojí pohlavní identitou je častá náročnost přijetí sebe samého a dlouhodobý konflikt v prožívání toho, kdo vlastně jsou. To může vést k silné frustraci, vzteku, smutku ... Je dobré být v tom ohledu opatrný, dávat najevo rodičovský zájem a nabídnout podporu.

Píšete o nabídce lékaře, kterou odmítá. Nevím, jakou odbornost máte na mysli, ale za sebe by mi přišla vhodná psychoterapie, případně sexuologie, kde je k tomu citlivý prostor celou situaci prozkoumat hlouběji a s respektem. Pomoc zorientovat se v situaci a dobře na ni reagovat mohou nabídnout také podpůrné organizace jako je např. S barvou ven. Více informací o tématice transgenderu (tedy když se vnímám v opačné pohlavní identitě, než je moje biologické pohlaví) pak naleznete např. na www.jsmetransparent.

Držím palce, ať si dobře porozumíte a podaří se táhnout za jeden provaz.
AO

Dobrý den,

zvýšená citlivost na určité zvuky - často přesně takové, jaké popisujete, je nazývána misofonie. Cením si Vaší snahy hledat způsoby, jak se s tím popasovat. Není vůbec snadné cítit v sobě tak silné reakce a zároveň se v okolí nesetkávat s pochopením.

Rozumím nepříčetnosti, kterou popisujete, i náročnosti sebeovládání. Vaše prožívání ale není jen otázkou psychiky. Z výzkumů vyplývá, že lidé s misofonií mají v mozku více myelinu (ochranná část nervových buněk) a také že dochází k rychlejší mozkové činnosti v určitých oblastech. To může mít za následek intenzivnější prožívání některých podnětů - např. repetitivního pohybu nebo zvuku. V takových situacích je prospěšným postojem vyhýbat se tomu, co Vás dráždí - snažit se vytvořit si prostředí, které zvuky eliminuje (špunty v uších, připravenost v některých situacích poodstoupit nebo odvrátit zrak jinam, ...). Samozřejmě se tomu občas vyhout nelze a proto je na místě sdílet s okolím, co se děje. Můžete to zkusit vysvětlit tak, jak Vám nyní píšu, zároveň ale i s empatií a porozuměním tomu, že pro druhé může být opravdu omezující a těžké být v tom s Vámi, obvzlášť pokud by si to brali osobně, což je pochopitelná reakce. Může být nápomocné promyslet si, co byste od Vaší rodiny potřebovala. Možná jen porozumění tomu, co prožíváte nebo i domluvu na tom, aby se před Vámi snažili něco nedělat nebo Vás na to předem upozornili a Vy se podle toho mohla sama zařídit? Pro případný rozhovor bych doporučila zvolit čas, kdy zrovna nepociťujete nepříjemné reakce na to, co dělají, ale naopak kdy jste všichni doma v klidu a v pohodě. Hledat kompromisy s druhými a zároveň se šetřit v tom, jak se podnětům vystavujete jsou dobrou cestou k tomu, jak si zachovat blízké vztahy a také jak se postarat sama o sebe.

Ze svého pohledu dále vnímám za růstové zkoumat svůj postoj k lidem, u kterých tuto podrážděnost prožíváte. Empatický postoj druhých a oboustranně příjemný vztah mnohdy umí i tyto nepříjemné podněty zmírnit a způsobit, že je nemusíte vnímat. Položila bych si otázky, v čem je prostředí, kde se Vám to neděje jiné než prostředí doma? Je něco jinak v tom, jak se v těchto různých prostorech chováte a cítíte? Jak s blízkými v rodině vycházíte? Úvahy tímto směrem jsou další cestou.

Zmiňujete také mindfulness, meditace - nácvik sebezklidnění může být neméně prospěšný, většinou ale nestačí jen zkusit, ale opakovaně, trpělivě a pravidelně se věnovat (správnému) nácviku.

I terapie může nabídnout prostor k prozkoumávání toho, co může pomoci.

Přeji plno klidu v sobě samé a trpělivosti. Jak sama píšete - už jste to zažívala dříve. To znamená, že to má vývoj a potenciál k proměně.

Alena G.

Dobrý den,

dojmem po přečtení Vaší zprávy, který ve mně zůstává, je to, jak zodpovědně a upřímně se k sobě nyní snažíte přistoupit a aktivně zkoumáte způsoby porozumění sobě i v kontextu toho, co k Vám přichází od okolí. Otázky, které si kladete, asi jen podtrhávají nejistotu, kterou ohledně sebe nyní prožíváte.

Víte, já diagnózu vnímám spíše jako vodítko, které může posloužit odborníkům ke zběžné orientaci ve Vašem klinickém profilu. Jsem přesvědčena o tom, že způsoby vztahování se k sobě i k druhým jsou tak osobité a komplexní, že je diagnóza nedokáže obsáhnout v plné šíři a hloubce. Může však být cennou zpětnou vazbou – informací o Vás pro Vás.

Narcismus konkrétně není pouze o zištnosti, sebeprosazování se nebo nedostatečně projevované empatii. To jsou důsledky. Mnohdy v sobě schovává intimní zprávu o křehkosti, zranitelnosti a velkém strachu z toho, že by mohlo dojít k ublížení, pokud se člověk přestane chránit – třeba právě zmíněnými projevy. Je to vlastně takový ochranný mechanismus sebe samého. Ne vždy je přitom zcela uvědomovaný, proto může být často vysoce náročné připustit si, že by mohl mít takovou dynamiku. O to cennější mi přijde Vaše snaha otevřeně uvažovat nad tím, co může Vaše diagnóza znamenat a jak jí u sebe porozumět. To je velmi příznivým předpokladem k tomu, abyste tuto „zpětnou vazbu“ dokázal přetavit v něco, co Vám do života poslouží, co Vás podpoří k nalézání a využívání způsobů, jak se sebou i s okolím ohleduplně fungovat. Vhodný prostor k tomu může poskytnout terapie, pokud jí dáte čas a dovolíte si jít postupně hlouběji – k počátkům toho, kdy jste se začal učit o sebe postarat, o čem to bylo tenkrát, o čem to je teď, a jak to můžete zkoušet dělat jinak, pokud budete chtít.

Také bych Vám doporučila vyhýbat se informacím, které lze volně dohledat na internetu. Dostáváte se ke zobecněným poznatkům, ne vždy podloženými adekvátními zdroji nebo skutečnou praxí. Každý člověk má svoji jedinečnou historii, své zkušenosti – vrozené i získané, podpůrné i bolestné, individuální každému z nás. Tedy i případný obraz narcistické poruchy osobnosti u Vás se může od druhých lišit příčinou, povahou i intenzitou. Vnímám, že chcete být dobrým člověkem, znáte u sebe empatii, soucit, starostlivost. Není třeba něco takového u sebe zpochybňovat. Naopak to může být skvělý zdroj k dalšímu prozkoumání.

Závěrem bych Vás chtěla podpořit, abyste k sobě přistupoval s ohledem na Vaši zkušenost, a také s trpělivostí, pokud se rozhodnete pro další kroky v terapii.

Alena O.

Dobrý den, stav, který popisujete, může být známkou tzv. misofonie a v takovém případě je opravdu složitě zvladatelný vůlí. Jde o relativně nové téma, které je teprve v počátcích výzkumu. Z dosavadních zjištění jde o neurologický problém, který spočívá ve vyšší citlivosti určitých struktur mozku na konkrétní podněty, ostatními často zanedbatelné - drobné zvuky, pachy, obrazy. V kontaktu s nimi se organismus dostává do stavu ohrožení a díky tomu se probouzejí intenzivní emoce jako zmíněná úzkost či agrese. Je efektivní dráždivé podněty korigovat, např. pomocí špuntů do uší. Co do léčby se experimentuje s použitím KBT terapie. Míru podráždění ovlivňuje i obecná spokojenost a ošetřené potřeby těla i duše - tedy dostatek spánku, zdravé vztahy, podnětné prostředí, hojení bolavého, prožívání pozitivních emocí, ... Podpořila bych Vás také k upřímné komunikaci s blízkými o svém specifickém prožívání a o tom, co jej spouští (mlaskání). Pro druhé mohou být Vaše reakce nepříjemné a mohly by se stát zdrojem neporozumění a konfliktu. Přeji více klidu v celé situaci, ag

Dobrý den, píšete o pochybnostech o své sexuální orientaci. Myšlenka na to, že jste gay, Vás napadla z ničeho nic, ale jak se zdá, tato úvaha se Vás drží, ač Vás představa ženy (domýšlím si, že jde o erotickou představu) vzrušuje a představa muže znechucuje. Přemýšlím nyní, ohledně čeho ona nejistota v orientaci je, co přesně Vás zpochybňuje a podněcuje úvahy na to, že byste měl být gay, když Vás muži nepřitahují. Napadá mě k tomu, že otázky na to, kdo jsme se a jací jsme, k nám v průběhu života přirozeně přicházejí - obzvlášť v období dospívání, ale i v časech, kdy hlouběji poznáváme sebe, druhé či se setkáváme s něčím, co je pro nás nové a doposud neprozkoumané. Myšlenky na druhé nebo i stejné pohlaví se mohou dostavovat, aniž by to nutně značilo, jak jsme či nejsme orientovaní. Je v pořádku se jimi zabývat a všímat si, jak na nás co působí. Uvažuji, co by pro Vás znamenalo, kdyby Vás přitahovali muži. Z Vašich řádků vnímám, že Vás byť jen ta představa nějak děsí. Věřím, že silné reakce, které to ve Vás vzbuzuje, jsou opravdu obtěžující a nepříjemné. Chybí mi plno informací o Vás, abych lépe porozuměla možným souvislostem, obecně mi ale přijde důležité s Vámi sdílet, že náklonnost k lidem nemusí být nutně vyhraněná pohlavím, ale tím, jak se s druhou osobou cítíme, co v nás vyvolává, jakou kvalitu má společný kontakt. Sama přitažlivost je široký pojem. Přitahovat nás může vzhled či povahové rysy žen či mužů, ale také osobitost každého jednotlivce, jeho či její postoj, humor, názory, nebo to, jak nám spolu je. To všechno jsou důležité prvky vzájemného kontaktu, které mohou určovat hloubku a soulad ve vztahu, ať už v přátelském nebo v partnerském. Důležité a platné je především to, jak to cítíte a chcete Vy sám. Přeji Vám otevřenou mysl při všímavosti k sobě samému a trpělivost v hledání odpovědí. AO

Dobrý den,

chápu, že Vám nyní nejsou úsměvy vlastní, když prožíváte, co popisujete. Zažíváte samotu, nedaří se Vám z ničeho radovat, máte dojem, že ostatní nezajímáte. Píšete také o zdravotních potížích, problematickém spánku, o práci a škole, kde je asi též náročné plně fungovat. Zdá se, že to, jak se cítíte, zasahuje většinu oblastí Vašeho života. To je pochopitelné. Představuji si to jako velký černý mrak, který nad Vás doputoval a zastiňuje vše, co je pod ním. O to víc je asi vysilující pod ním stát, když už z něj prší tak dlouho. Rozumím Vaší frustraci i tendencím k rezignaci, které z toho plynou. Váš pud sebezáchovy ale snad poukazuje i na to, že ve Vás stále přetrvává kousek naděje, vůle dát životu šanci a dát ji tak především sobě. Ač nepokládáte žádnou otázku, už jen to, že jste sdílel, co je ve Vás, je hodnotný první krok.

Svěřil jste se i kamarádce a rozumím tomu tak, že jste se minuli v porozumění. Myslím, že pro okolí může být někdy náročné zvládnout adekvátně reagovat, pokud jsou pro ně popsané stavy cizí nebo je překvapí a zaskočí. Věřím, že Vás ale stálo kus energie a odhodlání sdílet s někým, čím procházíte, a mrzí mě, že jste v důsledku toho nepocítil úlevu, ale zklamání. Velmi bych Vám přála, aby Vás tato zkušenost nezastavovala v otevírání se druhým a Vy tak neprohluboval svoji izolaci a pocit, že jste sám. Je v pořádku teď potřebovat citlivější přístup – jak od druhých, tak od sebe.

Neptáte se na možnosti, jak dál, ale mám potřebu Vám tu alespoň některé nechat, ať s nimi následně můžete naložit podle svého uvážení. Píšete, že prášky nechcete užívat, nezmiňujete se ale, zdali máte zkušenosti s psychoterapií – ta mi ve Vaší situaci přijde smysluplná. Jde o velmi podpůrný a důvěrný mezilidský vztah, který může poskytnout bezpečný prostor k prožití a porozumění svým pocitům a myšlenkám, a nahlédnutí na ně v širším měřítku. To může být obzvlášť cenné, pokud se dostaneme do fáze cyklení se v začarovaném kruhu, o kterém se zmiňujete. Je to příležitost změny v/k sobě a snad i přiblížení se porozumění, že každý den, který jen proběhne, může být důvodem k vděčnosti, protože jste jej zvládl i s tím, co je těžké. Máte moji velkou podporu k tomuto dalšímu kroku, pokud byste jej chtěl zvážit. Variantou může být i dobrovolná hospitalizace. Ta nabízí intenzivnější péči odborníků, určitou socializaci, ale i pomoc při nastavení denního rytmu, pravidelnosti v jídle a spánku či vyváženosti mezi pracovními a oddechovými aktivitami. I to jsou nezanedbatelné faktory, které mohou jak ztížit, tak odlehčit to, jak se cítíme a jak věci prožíváme.

Někdy pak nic nezměníme na tom, že mrak přijde a občas z něj prší, jindy poprchává nebo je zataženo. I to k životu patří a je zcela v pořádku těmito vnitřními „klimatickými“ změnami pokojně a bezpečně projít. Jen je o něco snadnější na to alespoň z počátku nebýt sám.

Přeji klidnější zítřky,
AO

Dobrý den, pozorně jsem si pročítala Vaši zprávu a vnímám, jak je Vám těžko z prožívání nespokojenosti ze sebe i ze života. Chtěla bych podtrhnout Vaše sdělení, že nemáte důvod sám sebou pohrdat, o čemž nepochybuji, ač rozumím, že může být těžké něčemu takovému vnitřně neoponovat, pokud jste se to tak naučil dělat. Nevím, nakolik je důležité Vaše obtíže diagnostikovat, spíše si říkám, že je opravdu moc dobře, že jste se o nich rozhodl napsat a nezůstávat na ně sám. Zdá se, že je toho teď na Vás dost, představuji si také, že si možná plno nároků a očekávání na sebe kladete sám. Přála bych Vám dovolit si polevit, odpočinout, dělat to, co máte rád a co Vás baví. Myslím, že si zasloužíte se v tom všem opečovat, ač někdy může být tím nejnáročnějším úkolem nedělat nic a netrestat se za to. Hovoříte také o obavách z nezdaru a opakovaných návratech k chybám. Napadá mě k tomu, že často máme tendenci vnímat byť naše drobné nezdary velmi silně, kdežto to, co se nám podaří, umíme rychle přehlédnout nebo zpochybnit. Přitom tyto drobné úspěchy a radosti jsou tolik důležité. Umožňují nám na nich vybudovat zdravější vztah k sobě a základy naší sebedůvěry. Pokud byste se na to cítil, můžete jim zkusit cíleně věnovat více pozornosti. Ptáte se také na tipy, jak se zachovat při těžkých stavech. Přijde mi zodpovědné vůči sobě samému, že hledáte jiné cesty než ty, které Vám mohou škodit, jako jsou návykové látky nebo nadmíra sportu. Za důležitou vnímám především dlouhodobou péči o sebe a svoji psychiku - mluvit o tom, co je ve Vás, pokusit se porozumět kořenům Vašich nároků na sebe, dovolit si prožít emoce s tím spojené, učit se laskavosti a vlídnosti k sobě samému. K tomu všemu nabízí bezpečný a důvěrný prostor psychoterapie. Psychologa, který Vám v tom všem může být oporou i průvodcem, můžete hledat např. zde na stránkách. V akutních situacích pak pomáhá nezůstávat na tento náročný a temný stav sám, zkusit např. promluvit s někým blízkým či zavolat na linku důvěry, kde se Vám může věnovat odborník. Existuje také aplikace Nepanikař, jež může dopomoci ke zklidnění. Úlevné pak bývá také prožití toho, co právě cítím a potřebuji - plakat, křičet, ... Můžete také zkusit řízené relaxace, vypsání se do deníku, dát si studenou sprchu, protřídit šatník nebo se jít projít na čerstvý vzduch. Konkrétní způsoby zvládání jsou pak závislé od každého z nás. Přeji hodně síly k vyhledání další pomoci a brzké rozpoznání Vaší sebehodnoty a dostatečnosti. AO

Dobrý den, představuji si, jak pro Vás musí být situace s mámou vyčerpávající. Z Vašeho dopisu se zdá, že ze sebe pro rodiče dáváte, co jen to jde. To chci moc ocenit - přistupujete k celé záležitosti starostlivě a snažíte se ji řešit. Přijde mi pochopitelné, jestli pociťujete frustraci, bezmoc a ptáte se, co dál. Takhle na dálku nelze určit, zdali má matka nějakou diagnózu, můžete ale požádat jejího praktického lékaře o vystavení žádanky na psychologické či neurologické vyšetření. S mámou bych Vám doporučila zkusit komunikovat v klidné chvíli, bez stresu a únavy - vlídně sdílet, jak to celé prožíváte, že máte strach a zdali je možné společně zajít zjistit, jak na tom je, aby o Vás o všechny bylo lépe postaráno. Výhledově Vám mohou být nápomocné pečovatelské či odlehčovací služby. Přijde mi také moc důležité, abyste nezapomínal pečovat o sebe - věnoval se tomu, co Vám dodává energii, dbal na dostatečný spánek a pravidelnou stravu, mluvil o tom, co prožíváte s blízkými. Celé rodině může prospět příjemně strávený společný čas - např. u dobré večeře, sledováním filmu, či u čehokoliv, co máte všichni rádi. Přeji plno trpělivosti a vzájemného porozumění. AO

Dobrý den, věřím, že jsou Vámi zažívané stavy velmi nepříjemné a oceňuji, že se k jejich řešení stavíte aktivně a zodpovědně. Co se týče vyšetření, můžete navštívit ambulanci klinického psychologa - žádanku Vám vystaví např. praktický lékař. Bohužel nepopisujete blíže, jakého chování si na sobě všímáte, představuji si však, že pokud máte náročnější období ze zkoušek, může se jednat o přirozené dopady stresu či nervozity. Nepříjemné stavy mohou být lépe kontrolovatelné jak bližším poznáním jejich funkce a příčin, ideálně za pomoci psychologa, tak také dostatečnou sebepéčí, zaměřením se na duševní hygienu a prevenci stresu. Přeji Vám co nejvíce klidu a hodně štěstí při studiu. AO

Dobrý den, za sebe bych ještě ráda dodala, že nástup účinku antidepresiv je standardně v rozmezí 3-5 týdnů od jejich nasazení a v průběhu této doby může docházet k výkyvům v náladě, ke zmiňované houpačce, dokonce i k přechodnému zhoršení stavu. Teprve posléze se začíná jejich efekt usazovat, možná jde tedy ještě o období navykání si na lék. Určitě je vhodné vývoj konzultovat s psychiatrem, případně po dohodě s ním zkusit i jinou medikaci. Doporučila bych Vám ale kombinovat léčbu antidepresivy s psychoterapií. Je velmi důležité snažit se problému porozumět a hledat způsoby, jak sama v sobě zvládat svůj psychický stav. Funkcí antidepresiv je zmírňovat příznaky, nejdou ale po příčině problému. Přeji hodně sil. AO