Syn (8 let, ADHD, člen dětské mensy, prozatím druhý stupeň podpůrného opatření ve výuce), byl téměř

Syn (8 let, ADHD, člen dětské mensy, prozatím druhý stupeň podpůrného opatření ve výuce), byl téměř dva měsíce nemocný, včetně tří týdenní hospitalizace na kapačkách a celkem dvou měsíců braní antibiotik. Léčil se se zánětem kostní dřeně a kosti. Nyní již chodí dva týdny do školy, před týdnem dobral antibiotika a chodí již i bez berlí. Tělocvik má osvobozen a ostatní sporty jsme na pár měsíců zrušili. S paní učitelkou třídní vše vypadalo ze začátku v pořádku, při nemoci jsme komunikovaly, věděla, že má vysoké teploty i o hospitalizaci a já se s ní domluvila na postupném procvičování úloh včetně přeskakování učiva. Bohužel po nástupu Vojty do výuky na mě po prvním týdnu nastoupila, že syn nemá žádné návyky, že má problém i s tím, co mu předtím šlo atd.. . Byla velmi nepříjemná, že prý si myslela, že po týdnu už naskočí do tempa třídy. Já jí oponovala tím, že z ní necítím žádnou pedagogickou podporu žáka, který tak dlouho meškal školu. Celkem mě to vyvedlo z míry. Ještě ten den šel do školy manžel, učitelka byla jako vyměněná, že prý si vzala syna v tělocviku a učivo s ním doplňovala, že je chytrý jedničkář, že by bylo škoda, aby měl špatné známky, atd ... . No, dle mého asi pochopila, že přestřelila a nyní mazala manželovi med kolem úst, což mu samozřejmě bylo příjemné. Doma jsme se domluvili na přísnějších pravidlech při vykonávání školních úkolů a vše co bude třeba bude řešit s paní učitelkou manžel, já odmítám přímý kontakt. Syn je unavený, bolí ho často žaludek a hůře spí - bude trvat několik měsíců než se dostane zpět do pohody. Bohužel nemohu s paní učitelkou - výchovnou poradkyní a speciálním pedagogem najít společnou řeč už poněkolikáté během první i druhé třídy. Syn vyčnívá, vidět bude vždy a ona to těžko snáší. Dále bych se s vámi potřebovala poradit, když se Vojta vrátil z nemocnice, začal si velmi pečlivě hlídat, kdo kam jde a jestli jdu vyvenčit psa, tak mi odpočítával určitý počet minut. Zpočátku jsem to neřešila, myslela jsem, že se to spraví samo. Bohužel opak byl pravdou, nakonec to dopadlo tak, že odmítá být doma vteřinu sám, když potřebuji jet pro dceru po večerním tréninku, má průjem, záchvat bolest, brečí. Nezbývá mi nic jiného, než ho vozit všude sebou. Kdyžj jdu venčit brzy ráno psa, už se mi stalo, že stál před domem v pyžamu v mrazech a hledal mě. Jindy sedí v bundě na chodbě, než se vrátím. Nezajímá ho, že je doma dcera. Už ani nelze, aby se děti samy vypravily. Vozím ho s sebou do ranní práce a pak těžko stíháme výuku. Doma se neustále ujištuje zavoláním, že odpovíme. Děkuji za radu, jelikož je to už šest týdnů od propuštění z nemocnice a situace se nelepší.