Dobrý den, máme syna 3 roky, je jedináček. Žijeme ve společné domácnosti já, manžel a syn. V září n
1
Počet odpovědí:
Dobrý den,
máme syna 3 roky, je jedináček. Žijeme ve společné domácnosti já, manžel a syn. V září nastupuje syn do školky a já po rodičovské do práce. Co mě trápí - syn posledního cca půl roku hodně vzdoruje, neposlouchá, především venku. Když jede na odrážedle, nebo spolu jdeme pěšky, utíká, nechce chodit za ruku (když ho držím, že tady musí, že tu jezdí auta, smýká sebou - až ho musím vléct, mlátí mě do ruky, vříská vzteky). Nejhorší je, když mi utíká. Slyší mě, že ho volám, ať zastaví, ale když vidí, jak za ním běžím, ještě víc přidá a jednou mi takhle ujel dost daleko, bála jsem se o jeho bezpečí. Vysvětlování u něj moc nezabírá, tresty, že odcházíme např. z hřiště, nebude pohádka apod - to se vztekne chvíli, ale pak je v pohodě a udělá to samé, za co byl potrestaný za nějakou dobu znovu. Občas dostane plácnuto přes ruku (manžela hodně bouchl do obličeje - dělá to při hře, ve vzteku, když vyžaduje pozornost), občas dostane i na zadek (když právě třeba znovu uteče). Je hodně živý, furt chce běhat, je komunikativní (krásně už mluví), ale prarodiče s ním třeba nikam nechtějí ven, protože odmítá chodit za ruku a furt utíká, neposlechne. Domlouvání, vysvětlování, zákazy oblíbené činnosti ani plácnutí přes zadek - nic nepomáhá. On třeba odsouhlasí, že už to dělat nebude, omluví se, ale pak to za nějakou chvíli udělá znovu. Jsme už s manželem bezradní, nevíme už, jak na něj. Očividně děláme něco špatně, ale co konkrétně? Nevýchovný přístup u něj moc nefunguje, je takový, že chápe, že udělal něco špatného a omluví se za to i sám od sebe, ale pak to samé udělá zas a znovu. Prosím o radu, jak s ním komunikovat, jak reagovat, co dělat/nedělat. Předem moc děkuji.
máme syna 3 roky, je jedináček. Žijeme ve společné domácnosti já, manžel a syn. V září nastupuje syn do školky a já po rodičovské do práce. Co mě trápí - syn posledního cca půl roku hodně vzdoruje, neposlouchá, především venku. Když jede na odrážedle, nebo spolu jdeme pěšky, utíká, nechce chodit za ruku (když ho držím, že tady musí, že tu jezdí auta, smýká sebou - až ho musím vléct, mlátí mě do ruky, vříská vzteky). Nejhorší je, když mi utíká. Slyší mě, že ho volám, ať zastaví, ale když vidí, jak za ním běžím, ještě víc přidá a jednou mi takhle ujel dost daleko, bála jsem se o jeho bezpečí. Vysvětlování u něj moc nezabírá, tresty, že odcházíme např. z hřiště, nebude pohádka apod - to se vztekne chvíli, ale pak je v pohodě a udělá to samé, za co byl potrestaný za nějakou dobu znovu. Občas dostane plácnuto přes ruku (manžela hodně bouchl do obličeje - dělá to při hře, ve vzteku, když vyžaduje pozornost), občas dostane i na zadek (když právě třeba znovu uteče). Je hodně živý, furt chce běhat, je komunikativní (krásně už mluví), ale prarodiče s ním třeba nikam nechtějí ven, protože odmítá chodit za ruku a furt utíká, neposlechne. Domlouvání, vysvětlování, zákazy oblíbené činnosti ani plácnutí přes zadek - nic nepomáhá. On třeba odsouhlasí, že už to dělat nebude, omluví se, ale pak to za nějakou chvíli udělá znovu. Jsme už s manželem bezradní, nevíme už, jak na něj. Očividně děláme něco špatně, ale co konkrétně? Nevýchovný přístup u něj moc nefunguje, je takový, že chápe, že udělal něco špatného a omluví se za to i sám od sebe, ale pak to samé udělá zas a znovu. Prosím o radu, jak s ním komunikovat, jak reagovat, co dělat/nedělat. Předem moc děkuji.
Dobrý den,
z pohledu terapeuta vás chci nejprve uklidnit – chování, které popisujete, je ve třech letech velmi časté. Neznamená to, že selháváte. Váš syn je pravděpodobně temperamentní, pohybově velmi aktivní a ve fázi silné potřeby autonomie. Ve třech letech ale mozek ještě neumí dobře zastavit impulz. To, že se omluví a situaci chápe, neznamená, že ji příště dokáže zvládnout – schopnost „zabrzdit“ se teprve vyvíjí.
Venku, zejména u silnice, by bezpečnost neměla být předmětem vyjednávání. Místo dlouhého vysvětlování pomáhá krátká, klidná a důsledná věta: „Tady se držíme za ruku. Když ne, pojedeme v kočárku / ponesu tě.“ Bez debat a bez emocí. Ne jako trest, ale jako jasná hranice. Když za ním běžíte, může se z toho stávat hra – je lepší ho rychle a klidně zajistit, bez velkých reakcí. Dovednost zastavit se je dobré trénovat mimo krizové situace, například hrou na „sochu“ při povelu STOP.
Fyzické tresty obvykle nepomáhají budovat sebekontrolu, spíše zvyšují napětí a boj o moc. Když udeří vás nebo manžela, je vhodné okamžitě zachytit ruku a klidně, pevně říct: „Bít mě nebudeš.“ Stručně, bez přednášky, bez protiúderu.
Vnímám také, že jste unavení a pod tlakem – blíží se školka, návrat do práce, očekávání okolí. Děti často reagují zvýšeným vzdorem právě v období změn. Proto bych vám doporučila krátkodobé rodičovské poradenství zaměřené na laskavé nastavování hranic. Ne proto, že by s dítětem bylo něco „špatně“, ale abyste získali jistotu, konkrétní nástroje a sladili se s manželem v jednotném přístupu. Někdy stačí několik setkání.
Nevidím nevychované dítě. Vidím citlivého, živého chlapce a rodiče, kteří se snaží. Základ – že se umí omluvit a chápe, že něco nebylo v pořádku – je velmi dobrý. Teď jde hlavně o klidnou, pevnou a důslednou hranici, která mu pomůže postupně vybudovat vnitřní „brzdu“.
z pohledu terapeuta vás chci nejprve uklidnit – chování, které popisujete, je ve třech letech velmi časté. Neznamená to, že selháváte. Váš syn je pravděpodobně temperamentní, pohybově velmi aktivní a ve fázi silné potřeby autonomie. Ve třech letech ale mozek ještě neumí dobře zastavit impulz. To, že se omluví a situaci chápe, neznamená, že ji příště dokáže zvládnout – schopnost „zabrzdit“ se teprve vyvíjí.
Venku, zejména u silnice, by bezpečnost neměla být předmětem vyjednávání. Místo dlouhého vysvětlování pomáhá krátká, klidná a důsledná věta: „Tady se držíme za ruku. Když ne, pojedeme v kočárku / ponesu tě.“ Bez debat a bez emocí. Ne jako trest, ale jako jasná hranice. Když za ním běžíte, může se z toho stávat hra – je lepší ho rychle a klidně zajistit, bez velkých reakcí. Dovednost zastavit se je dobré trénovat mimo krizové situace, například hrou na „sochu“ při povelu STOP.
Fyzické tresty obvykle nepomáhají budovat sebekontrolu, spíše zvyšují napětí a boj o moc. Když udeří vás nebo manžela, je vhodné okamžitě zachytit ruku a klidně, pevně říct: „Bít mě nebudeš.“ Stručně, bez přednášky, bez protiúderu.
Vnímám také, že jste unavení a pod tlakem – blíží se školka, návrat do práce, očekávání okolí. Děti často reagují zvýšeným vzdorem právě v období změn. Proto bych vám doporučila krátkodobé rodičovské poradenství zaměřené na laskavé nastavování hranic. Ne proto, že by s dítětem bylo něco „špatně“, ale abyste získali jistotu, konkrétní nástroje a sladili se s manželem v jednotném přístupu. Někdy stačí několik setkání.
Nevidím nevychované dítě. Vidím citlivého, živého chlapce a rodiče, kteří se snaží. Základ – že se umí omluvit a chápe, že něco nebylo v pořádku – je velmi dobrý. Teď jde hlavně o klidnou, pevnou a důslednou hranici, která mu pomůže postupně vybudovat vnitřní „brzdu“.
Odpověď – online konzultace
Potřebujete-li odbornou radu, rezervujte si online konzultaci. Specialista Vám dobře poradí i na dálku.
Zobrazit profily specialistů Jak to funguje?
Stále hledáte odpověď. Položte další dotaz
Veškerý obsah publikovaný na portálu ZnamyLekar.cz zejména Otázky a odpovědi, má pouze informativní charakter. Internet nepředstavuje plnohodnotnou náhradu lékařské péče poskytované specialistou.