nevím si rady s mladší sestrou

Dobrý večer paní Stenzlová,

moc děkuji za Váš dotaz. Procházíte společně se svou sestrou jistě velmi náročným obdobím (ztráta původního domova, rodiny, zvykání si na nové prostředí, hledání a budování nového bezpečného místa, bezpečné podoby soužití s novými lidmi, hledání nových smysluplných životních cílů... teprve pak zpracování traumatické minulosti), ve kterém je odborná psychoterapeutická péče a podpora téměř nutností, má-li se předejít vážným komplikacím.

Je důležité si uvědomit, že pomoc potřebuje jak Vaše sestra, tak Vy sama. Mnoho lidí, kteří hledají pomoc pro své blízké, v takové situaci zapomíná na sebe a přitom jsou těmi nejdůležitějšími osobami v procesu léčení a úzdravy. Doporučuji Vám co nejdříve navštívit psychologa-psychoterapeuta, který by na základě podrobnějších informací zhodnotil vážnost stavu, vyslovil hypotézy o příčinách a stanovil léčebný postup (pravděpodobně kombinace individuální psychoterapie sestry a podpůrných konzultací pro Vás jako pečující osobu). Je možné, že se situace neobejde také bez spolupráce s psychiatrem, která může a nemusí obnášet dočasnou podpůrnou medikaci (dle závažnosti stavu)

Je také důležité, aby Vaše sestra měla možnost si vybrat člověka, se kterým se bude cítit bezpečně a k němuž se bude moci vytvořit důvěrný terapeutický vztah, což znamená někdy i delší období hledání, než si oba "sednou". Jakákoliv snaha o léčbu by rozhodně neměla Vaši sestru vystavovat dalším pocitům bezmoci a ztráty kontroly nad vlastním životem.

Pokud jde o řezání, to často bývá důsledkem pocitu vnitřní prázdnoty, která vznikne následkem intenzivního pocitu opuštění významnou osobou (rodičem/partnerem), k němuž měl člověk silný citový vztah. (Analogie rané zkušenosti dítěte, které ještě neumí mluvit a náhle ztratilo matku). Člověk pak zažívá velmi bolestivý a tísnivý pocit jakoby sám bez tohoto vztahu neexistoval, spojený navíc s pocitem viny a představou, že své opuštění sám způsobil/zavinil. Řezání pak současně znamená potvrzení existence ("Cítím bolest, tedy nejsem mrtvá, žiju.") i sebetrestání za fantazijní příkoří, pro které mě milovaný člověk opustil. Takovýto prožitek prázdnoty, neexistence, bezmoci, viny a bolesti je však obtížné komunikovat a vetšinou o něm nelze dlouho ani v terapii hovořit tak, jako já nyní o něm píšu. Člověk de facto tyto pocity prožívá a komunikuje na úrovni fyzické bolesti, tedy právě řezáním (sebepoškozováním). Naléhavé nesnesitelné pocity, které sestra prožívat ve skutečnosti vlastně nemůže, nyní Vy na základě Vaší empatie přijímáte "vyslané" od své sestry. Naštěstí pro ni i pro sebe správně čtete jejich význam a hledáte pro sestru pomoc, za což Vám chci vyjádřit velkou vděčnost a podporu ve Vašem hledání.

Ve Vašem sdělení také cítím strach z toho, že by Vaše sestra mohla v nějaké těžké chvíli svou agresi namířit vůči Vaší dceři. To je zcela pochopitelná a častá obava rodičů v takové situaci a máte na takové pocity právo. Zpravidla však ten, kdo se sebepoškozuje, směřuje své nepřátelské pocity a svou agresi výlučně proti sobě samotnému, a proto mnohem větší je riziko, že ublíží sobě než svému okolí. Je tedy nezbytné, aby psychoterapeut nebo psychiatr co nejdříve zhodnotil a případně vyloučil riziko sebevražedného pokusu.

Pokud budete mít důvěru ke mně, rád Vás samozřejmě přijmu ještě tento týden. Rozhodně však s návštěvou odborníka neotálejte.

S přátelským pozdravem

Karel Flaška