není to jen ztráta času?

Dobrý den,
přemýšlela jsem nad Vaším dotazem. Napadalo mě, kde a z jaké zkušenosti Vaše pocity nejistoty a snad nedůvěry pramení. Jestli máte třeba zkušenost se setkáním s psychologem, které nesplnilo Vaše očekávání nebo naopak nemáte konkrétní představy, co od takového setkání vůbec čekat... a nebo třeba jen uvažujete, k čemu vůbec tohle jako má sloužit? Ať tak či tak, určitě je Váš dotaz na místě.
Zkusím napsat, co mě napadá k Vaší otázce k čemu je psycholog. Spíš bych ale asi měla říct" k čemu by mohl být psycholog". Prakticky se s psychologem můžete setkat buď v případě, že Vám bude provádět psychologické vyšetření nebo půjde o psychoterapeutickou spolupráci, a nebo jde o poradenskou spolupráci (samozřejmě bych mohla ještě zmínit krizové centrum, hospitalizaci v nemocnici, personalistiku, dopravní psychologii atd, ale to bych teď nechala stranou).
Mám za to, že už jen to, že se pro psychoterapii rozhodnete, má pozitivní dopad. Podvědomě očekáváte řešení, zlepšení a otevírání se změně. Už to samo o sobě znamená velký krok. A věnovat pozornost a péči sobě sama určitě za ztrátu času nepovažuji. Naopak se stává, že právě proto, že na sebe nehledíme a nevšímáme si toho, jak se nám daří, se pak dostáváme do slepých uliček, ve kterých se cítíme mizerně.

Pokud bych měla říct jako psycholog-terapeut něco k psychoterapii, co od ní očekávat a k čemu by mohla sloužit, je třeba říct, že terapeut určitě nemá mít roli suplenta dobrých přátel. Ano, témata jsou často velmi osobní až intimní, ale terapeutovo přistupování a zacházení s tím je určitě jiné. Terapie jistě není pouze jen tlachání, i když se to tak může klientům zdát - že si s terapeutem prostě povídají. Ale dobrý terapeut klade otázky vědomě, uvažuje o tom, s čím klientovi reakce, pocity, sdělované myšlenky souvisí, terapeut zkrátka pracuje. A ne málo. Ale nesmí být jediný- k tomu až za chvíli.

Terapie by měla směřovat k tomu, aby se klient dokázal posunout dál z místa A, kde už „není k vydržení“ do místa B, které zažívá jako úlevu. Tato úleva ale může mít mnoho podob. Rozhodnutí, pochopení, porozumění, odpuštění, zastání sebe sama, ustoupení, vhled, vystoupení ze stínu … Vybavuji si klientku, která mi nastínila svou aktuální životní situaci, ve které se ztrácela, vyčerpávala ji a nevěděla si vůbec rady. Po terapeutické práci nebyl stav změněný tak, že by situace klientky byla jiná, ale ona porozuměla tomu, proč ji tak zničuje, odkud pramení její neochota udělat další kroky ke změně. Uvěřila, že to záleží i na jejím rozhodnutí, že si může vybrat, už se necítila tak bezmocně. Věděla, že možnost změnit stávající stav je. Ale že to bude znamenat i určité ztráty, a že je jen na ní, kdy k takové změně vydá rozhodnutí ona sama. A že třeba i nemusí. Její životní období a stav, ve kterém se ocitla, jí začal dávat smysl. A to je často velmi podstatný okamžik terapie. Pak je možná sebepodpora, sebedůvěra, snížení pocitu bezmoci...

Víte, já považuju za cíl terapie, aby mě klient nepotřeboval. Aby uvěřil v sebe sama, v to, že on je schopen nacházet cesty a odpovědi. Ano, cesty. Vždy je více možností. Dokud potřebuje oporu, podporu a pod tlakem cítí a vnímá jen v úzkém koridoru, jsem tu pro něj. S dalšími úhly pohledu, s bezpečným prostorem, pochopením a s přijetím pro to, co si někdy klient netroufá říct nahlas sám sobě ani při bušení vody ve sprcháči. Pomahám v ty pravé (doufám) okamžiky vyslovovat ta tíživá fakta, pojmenovat okolnosti, zpřístupnit vzpomínky, zprostředkovat kontakt s emocemi ... s tím vším, s čím je třeba se setkat, aby byla možná cesta dál. A nejsou to setkání lehká, protože jinak by k nim došlo už dříve bez terapeutovy přítomnosti. A to je právě ta práce klienta. Klient pracuje minimálně tak usilovně jako terapeut. Jinak se bohužel v terapii moc posunout nedá. Jsou to totiž většinou setkání náročná, někdy bolestná, přemáhající a zahlcující. Proto jsem v tu chvíli s klientem, neopouštím ho a podporuji, aby dokázal takové setkání přijmout a zpracovat. A nedělám to náhodným způsobem. Velmi pečlivě zvažuji, s čím kdy a jak zacházet, co jak oslovit. To je moje práce, kterou jsem si zvolila, mám patřičné vzdělání a výcvik, ale hlavně ji dělám moc ráda. A pokud se to klientovi zdá jako přirozeně plynoucí a bezpečné a podporující, znamená to, že svou práci dělám dobře.

Vše výše uvedené však vůbec neznamená, že já něco vím. Nikdy se nemohu dostat dál, než kam mě pustí klient. A téměř nikdy nedávám rady, co má klient dělat. Probíráme možnosti, upozorňuji ho na možné důsledky, zkoušíme si představovat, co by takový směr nebo rozhodnutí znamenalo, jak a co by se tím pro něj změnilo, jak by mu v tom bylo…. Klient je má směrovka, má orientace. Ano, jsou situace, kdy existují obecné rady: když vás okradli, radila bych to nahlásit na polici atd... , ale pokud jde o život klienta, zastávám názor, že jen on sám by měl být odpovědný za svůj život a svá rozhodnutí. Ve chvíli terapie není pro mě nic důležitějšího než klient a jeho příběh, ale nežiju životy svých klientů a pro klienta samotného je dobré, když pro něj terapeut není alibi. Jak můžeme udělat vnitřně silné rozhodnutí, které není naše, ale "ona mi to poradila terapeutka"? Jak můžeme důvěřovat v sebe sama, kdybychom dělali jen to, co nám jiní radí? Kde bychom pak byli my sami? A jistota a spolehnutí na sebe sama?
Snažím se neradit, ale pomoct klientovi, aby si dokázal poradit sám.
Nesu si důvěru ve své klienty, důvěru ve zdroje, sílu a možnosti jít dál životem. Věřím totiž, že každý někde v sobě tuší a myslím, že i ví. Jen se k tomu nějak nemůže dostat. Jsem jen dočasný průvodce či parťák na části jeho životní cesty - ve chvíli, kdy mu pomohu nést, co je těžké, aby zase nabral sílu a našel právě jeho cestu, po které může dál a bezpečně jít.

Přeji Vám ať se Vám daří spokojeně, a pokud by přišla nějaká terapeutická zkušenost, tak aby byla smysluplná, nebyla o ztrátě času a uviděl/a jste další cestu, po které můžete jít :-)

AM