Dobrý den, omlouvám se za delší psaní, pokusím se psát stručně. Před rokem vyústily moje do té doby

Dobrý den, omlouvám se za delší psaní, pokusím se psát stručně. Před rokem vyústily moje do té doby s nikým nesdílené psychické problémy ve zhroucení se, načež jsem vyhledala psycholožku. Nemám žádnou konkrétní diagnózu, prý to tak nedělá, ale tipuju lehčí deprese s občasnými úzkostnými stavy. Trápí mě to od dětství. Možná má vliv rozvod rodičů a vše kolem něj. Paní psycholožka mi tehdy řekla, že mám dvě možnosti. Prášky a nebo terapii, kde spolu najdeme příčiny. Vybrala jsem si druhou variantu. A teď co mě trápí. Pozoruji sice zlepšení, co se týče častějšího odpočinku, tak nějak jsem se naučila se sebou žít v tom smyslu, abych se nepřepínala a jsem sdílnější s okolím. Co se týče samotného problému, tak ale žádné větší zlepšení nepozoruju. Už mě docela unavuje, že se na terapii pokaždé maximálně otevřu, ale vlastně bez pokroku. Většinou spolu prostě o věcech mluvíme. Takové ty věci typu "představte si, že chováte svoji stránku, která se bojí" se mi doslova příčí a nedělají mi dobře. Chápu, že je to asi běh na dlouhou trať, ale nemohu si dovolit platit za sezení více než jednou/dvakrát měsíčně a začínám mít pocit, že je to všechno marné. Zajímal by mě názor někoho jiného. Své psycholožce věřím, je to úžasný člověk. Ale někdy si říkám, jestli je tohle správná cesta. Je vůbec reálné se někam posunout za tohohle "tempa"? Nebylo by jednodušší a efektivnější brát léky? Začínám mít zase obavy, že budu za chvíli hlavně příteli jen na obtíž...