K čemu je dobrá terapie?

Nedávno jsme se při výšlapu kolem alpského skvostu Königssee s přítelem zastavili nad vodopádem, jehož proud rychle, ale ladně a hladce stékal po ohlazené skále do skalního bazénku pár metrů pod námi. Napadlo mě, jaké by to bylo sklouznout se s ním a dole se v té tyrkysové průzračné nádheře pocachtat. Přítel se zhrozil a vyčinil mi, že si neumím představit, jakou má ta voda sílu a že on by se rozhodně nevydal napospas takovému živlu.

V moci nevědomého živlu a v bublině zdání

A záhy mě to napadlo: žijeme zdánlivě svobodné životy, v nichž bychom se dobrovolně nevydali do moci něčeho, nad čím nemáme kontrolu. Přitom nás ve skutečnosti má v moci živel tak nepředstavitelně silný, že si s námi dělá, co chce – naše podvědomí. Jak vysvětluje průkopník v léčení traumatu Peter Levin: „Vědomá, explicitní paměť je jen příslovečnou špičkou mohutného ledovce. Stěží dává tušit ponořené vrstvy primární implicitní zkušenosti, která nás řídí takovým způsobem, že si to vědomá mysl nedokáže ani představit.“

Žijeme povětšinou nevědomé životy uprostřed nevědomé, spící společnosti a toxické kultury (jak o tom píše Gabor Maté ve své nové knize Mýtus normálnosti). Tohle poznání samozřejmě nemohu nikomu nutit, stejně jako nikdo nemůže nikomu říkat, aby se podrobil terapii. Někdo si ji nemůže dovolit, někdo urputně popírá, že by v jeho životě mohlo být cokoli v nepořádku (chyba je vždy v okolí), a pak je tu menšina šťastných jedinců, kteří ji vážně nepotřebují.

Mnoha lidem brání konfrontovat se sám se sebou strach, aby proces terapie nerozpoutal emocionální bouři, kterou by nezvládli. Někde pod povrchem ale cítíme, že něco není v pořádku, že žijeme tak nějak vykloubeně, ale bublinu zdání, že máme vše pod kontrolou a že je v našem životě všechno v pořádku, nechceme nechat prasknout. A ta bublina, to, čemu jsme uvěřili, že jsme a tvrdě jsme na tom pracovali celý život, nás svým způsobem chrání.

Vězni vlastního dětství

Proč se tedy vydávat na nejistou cestu terapie nebo jiného způsobu sebepoznání a sebeúzdravy? Nemusíme čekat, až ta bublina praskne, přijde nějaký fakt velký průšvih, duševní strádání či fyzické onemocnění, až nás problémy zahltí a trápení se stane neúnosným. Můžeme se začít pídit po důvodech své nespokojenosti a příčinách nepříjemných pocitů a stavů ještě předtím, než nám začne docházet, že cena udržování oné bubliny zdání je příliš vysoká. Na co nejhoršího můžeme přijít? Na pravdu o sobě. A ta je často bolavá.

Kdybych se osobně nepřesvědčila o tom, jak může cesta sebepoznání, hledání pravdy a léčení niterné bolesti transformovat a ulehčit životu, tak by ke mně Gabor Maté a moudrost traumatu tolik nepromlouvali. Ale ono je opravdu možné začít objevovat kořeny svých problémů, uzdravovat stará emocionální zranění, objevovat ztracenou autenticitu, spontánnost, emocionálně růst a dozrávat, brát si zpět moc nad svým životem a začít si v něm znovu (a nebo možná taky poprvé) hrát. Protože jinak zůstáváme zraněným dítětem v dospělém těle, jsme vězni svého dětství, jak říká Gabor.

Jak terapie osvobozuje

Terapie není sranda, není to levné, je to často nepříjemné a může to bolet, člověk zakopává a schází z cesty, pak se pracně zvedá a hledá cestu zpátky. Ale už samotné uvědomění, že většinu času žijeme lapeni v podvědomých vzorcích prožívání, myšlení a chování a náš život řídí nevědomá dynamika, je velmi osvobozující. Tyto vzorce plodí utrpení, ať už v podobě neustálé nespokojenosti, „depky“, nenaplněných cílů, vztahových potíží, pocitu odcizení, ztráty smyslu nebo nedostatku skutečné sebeúcty, nebo se projevují patologií mysli či těla. Proč ale čekat na nemoc, trápení nebo nějaký opravdový „průser“, aby nám ukázaly, že se v životě možná ubíráme špatným směrem?

Skrze terapii se můžeme od sebeomezujících přesvědčení a adaptací, dysfunkčních vzorců a nevědomé dynamiky osvobodit (když ne úplně, tak alespoň do značné míry) a můžeme si vybudovat opravdovou sebeúctu a pocit vlastní hodnoty, které nejsou založeny na vnějším úspěchu, výkonech, hodnocení a schvalování druhých, ale mají kořeny v autentickém sebepřijetí, s chybami a s tím, jací opravdu jsme. To s sebou ale samozřejmě nese nutnost vzdát se toho, kým jsme si mysleli, že jsme, a kým nás chtěl mít svět, který nás formoval. A konfrontovat se s pravdou. S pravdou o sobě, která bývá bolestivá.

Naše zraněnost řídí náš život

Upřímný pohled na sebe sama může vynést na povrch spoustu potlačovaných emocí a bolesti. Můžeme se však sami sebe zeptat, s jakou bolestí chceme žít – s bolestí nevědomého života, kdy jsme vězni podvědomí a před svým zraněním utíkáme, nebo s osvobozující bolestí z poznání pravdy, z prasknutí té bubliny, která nás sice chránila, ale omezovala naše možnosti?

A odkud ony dysfunkční podvědomé obsahy a adaptace pramení? V naprosté většině případů z traumatu, a to z „traumatu s malým t“, jak mu říká Gabor Maté. Z traumatu vývojového, vztahového, vzniklého v raném dětství. Přijetí toho, že jsem zraněný, přináší možnost uzdravení, které je dostupné všem. Jak Gabor rád opakuje, pod každou zraněnou osobností je zdravé, pravé, autentické já a každý v sobě má léčivý potenciál k jeho odhalení. Pokud si jich nejsme vědomi, tak naše zranění a naše adaptace na ně řídí náš život. V mnoha ohledech fungujeme jako loutky ovládané neviditelným loutkářem, naším nevědomím. „Dokud neučiníte nevědomé vědomým, bude to řídit váš život a vy tomu budete říkat osud,“ zmiňuje Gabor rád C. G. Junga.

To nejhorší už máte za sebou

A možná tím nejlepším důvodem, proč se rozhodnout pro terapii, je přerušení transgeneračního přenosu traumatu. Nechceme nikoho vinit, ukazovat prstem na někoho konkrétního. U nás to ale může skončit. „Jako otec cítím obrovskou zodpovědnost za to, abych nepředával svoje trauma nebo špatné zkušenosti, které jsem zažil jako dítě – a to je práce,“ řekl Gaborovi Maté v nedávném velmi otevřeném rozhovoru princ Harry, černá ovce britské královské rodiny. „To znamená dát si tu práci a denně si uvědomovat své chování a své reakce na obě své děti.“

I když Gabor Maté neslibuje bezbolestný život v blaženosti, pocit osvobození a možnost bohatšího a autentičtějšího života za to stojí. Smutek, žal, strach i vztek k životu patří. Pokud jsou zdravě prožity, nikoli pokud jsou to chronické, toxické produkty našich dávných emocionálních zranění. Těm, kteří se stále bojí sebezkoumání, vzkazuje Gabor Maté zhruba toto: Už nikdy to nebude tak hrozné jako v dětství. To nejhorší už máte za sebou. Když jste poprvé prožívali bolest, které se nyní děsíte, byli jste malí, závislí, zranitelní a bezmocní. Mějte důvěru a vězte, že to, čeho se bojíte, není budoucnost, ale minulost. A tentokrát si můžete říct o pomoc.

Terapeut | Terapeut Brno | Terapeut Ostrava | Terapeut Plzeň | Terapeut Liberec | Terapeut Olomouc | Terapeut České Budějovice | Terapeut Hradec Králové