Co je trauma?

Trauma bylo donedávna vnímáno jako něco výjimečného, co se mohlo udát jen v souvislosti s nějakými hrozivými událostmi, jako přírodní katastrofy, válka, teroristický útok, zneužívání či hrubé zanedbávání. Tenhle úhel pohledu ale zastiňuje fakt, že trauma je ve skutečnosti všudypřítomné, v naší společnosti a kultuře endemické a s lidskou zkušeností pevně svázané. Prostupuje život jednotlivců, jejich fungování a vztahy, společenské struktury, ekonomiku, politiku, vzdělávání, rodičovství… Blíže pravdě budeme, když se sami sebe zeptáme, kde se na škále traumatu nalézáme my. Protože podstatou traumatu je odpojení se od sebe, otázka by tedy mohla znít – nakolik jsem se odpojil/a a jaké jsem si na to vytvořil/a adaptace.

„Ne-události“, které nás formují

Trauma je vnitřní zranění, trvalá puklina nebo rozštěpení vzniklé v důsledku zraňujících událostí. Trauma tedy není to, co se nám stalo, ale co se odehrálo uvnitř nás. Trauma je odpojení od esence, od naší pravé, zdravé a přirozené podstaty. Proč se odpojíme? Protože být sami sebou a prožívat to, co se děje, příliš bolí. Protože jsme malými dětmi a jsme slabí, závislí a totálně bezbranní. A bolet nás může jak to špatné, co se nám děje, tak i to, co se dít má, ale chybí to. Gabor Maté rozlišuje na trauma s velkým T, kdy je dítě vystaveno zážitkům jako je sexuální zneužívání, fyzické násilí, rozvod, narcismus nebo manipulace rodičů, šikana nebo rasismus. Pak je tu ale ještě trauma s malým t – méně viditelné „ne-události“, kdy nebyly naplňovány naše emocionální a vývojové potřeby. Necítili jsme se jako malincí přijímání, vidění, milování. Pečující dospělí se k nám nedokázali vztahovat tak, abychom si vyvinuli zdravý pocit své hodnoty, pocit, že jsme na světě vítání a že jsme v pořádku tak, jak jsme. Jinými slovy nám z různých důvodů nebyli schopni zdravě zrcadlit naši hodnotu. Toto vývojové, vztahové trauma z raného dětství je častější, než si dokážeme představit. Dennodenně se s jeho následky a projevy setkávám nejen ve své terapeutické praxi, ale i u sebe a svých blízkých.

Miminko obviní sebe

Malé děti jsou přirozeně narcistické, ne v nějakém patologickém nebo pejorativním smyslu, ale tím, že si všechno berou osobně. Všechno se točí kolem nich a není nikdo, kdo by jim pomohl nebo je pochopil. Už několikadenní miminka nejenže extrémně citlivě vnímají, co se kolem nich děje, ale také to vstřebávají a od prvních dnů svého života si vytvářejí pocit ze sebe sama a vnímání světa, které budou určovat jejich život. Emocionální chlad, nezájem, odmítání, zlobu, přísnost, trápení rodičů, atmosféru doma nejenže cítí a pamatují si je, ale vyčítají si je, obviní z nich sebe. Když jsou děti zneužívány, vychovávány přísně a tvrdě nebo dokonce jen nejsou viděny a přijímány takové, jaké jsou, vnímají to všechno jako svou vinu. Miminko může v takových situacích prožívat „primitivní agónii“, která je podle významného britského psychiatra D. W. Winnicota za hranicí utrpení, které dospělé lidi vede k sebevraždě. Důsledkem může být trestající sebeodsuzování, potlačení emocí a potřeb, nepřijetí sebe sama až po úplné sebepopření, které provází toxický stud, strach, pocit viny a spoustu bolesti.

Autenticita versus vazba

Přesvědčení, že „je se mnou něco špatně“, se snáší snáze než vědomí, že mě rodiče možná neumějí přijmout, vidět, milovat. Pokud je to totiž moje „chyba“, možná, že když se budu dostatečně snažit, tak to zvládnu. A tady potlačím sebe, své potřeby a své emoce, zapřu svou autenticitu, a začnu si vytvářet různé strategie přežití a adaptace, které si pak nesu do dospělosti. V křehké dichotomii mezi autenticitou, přirozeností na straně jedné a vazbou, vztahem na straně druhé – co asi zvolí bezmocné, zcela závislé stvoření? Samozřejmě že vztahovou vazbu – na úkor autenticity. Člověk se pak může stát například workoholikem, politikem posedlým mocí, „strašně hodným“ člověkem, co by se rozdal, bezohledným narcisem, utrápenou nebo manipulativní obětí, vzteklým tyranem… manifestuje se u něj ADHD, panické ataky, deprese, poruchy osobnosti, závislosti, psychózy nebo autoimunitní onemocnění… A v neposlední řadě nevědomě přenáší své trauma na své děti.

Vězni svého dětství

Traumatické odpojení nám bere svobodu prožívání, možnost volby, nutí nás k automatickým reakcím v chování i vnitřním prožívání. Naše chování, prožívání a reakce tak mají mnohem více společného s minulostí než s přítomností. Tak nás může přepadat nekontrolovatelný vztek nebo panika a úzkost, vybuchujeme a útočíme nebo se obhajujeme a zavděčujeme nebo upadáme do depresivních epizod, do závislostních a obsesivních kompenzačních mechanismů… každý si může doplnit to své. Trauma z nás dělá vězně našeho dětství. A dokud nás něco „neprobudí“, nachází se trauma mimo oblast vědomé pozornosti, takže vůbec netušíme, že to, jak žijeme, jak se cítíme a jak se prožíváme, není „dané“, ale že to může být i jinak.

Utrpení vzniká, když utíkáme před bolestí

Když se coby dítě v důsledku toho, co se děje (nebo neděje), odpojíme, vnitřně rozštěpíme, nejenom že si začneme vytvářet adaptace, přesvědčení a strategie, které nás z krátkodobého hlediska chrání, ale vznikne také „díra“, jak tomu někdy říká Gabor inspirovaný svým duchovním učitelem A. H. Almaasem. Z adaptací jsou v dospělosti maladaptace a dysfunkční vzorce, které se projevují problémy a nemocemi. A zmíněná díra je bezedná, hladová a bolí, chce být zaplňována, takže my v těch maladaptacích a vzorcích jedeme slepě dál a nemůžeme se dobrat konce utrpení. Gabor Maté často cituje Buddhu, který říkal, že utrpení vzniká, když se snažíme utéct před původní, niternou bolestí.

Adaptace na trauma tvoří osobnost

Ať už utrpíme trauma s velkým nebo malým t, ať už je to v raném dětství či později, celý život se pak potýkáme s jeho symptomy v podobě duševních a fyzických obtíží, závislostí a problémového chování, či problémů v materiálně existenční oblasti a ve vztazích. Chybí pocit spokojenosti a naplnění, život se nezdá být v pořádku. Jsme v roli oběti a viníme vše kolem, nebo v roli viníka – za všechno můžu já, obviňuji sebe pomalu i z toho, že je venku špatné počasí. Říkáme tomu smůla a osud, máme pocit, že to takhle prostě máme a jinak to nejde. To proto, že traumatická „ztráta spojení“ (se sebou, se světem, s lidmi kolem), se podle nestora výzkumu traumatu Petera Levina děje pozvolna a pomalu už od dětství, my se adaptujeme na nenápadné změny, aniž bychom si jich všimli, tuto ztrátu spojení si internalizujeme, tahle ztráta postupně tvaruje naše vnímání sebe a světa a jak se hledí postupně křiví, tak my se identifikujeme s tím, co s námi trauma udělalo. Těmto adaptacím pak říkáme osobnost, na některé její „silné“ stránky jsme dokonce hrdí a ani netušíme, že jsou kompenzací traumatického zranění.

K uzdravení a celistvosti

Kořeny traumatu lze ale prozkoumat a odhalit a i když ne zcela uzdravit a odstranit, můžeme se od nich do značné míry osvobodit. S podvědomými obsahy a dynamikou si můžeme vytvořit vztah, aby nás nedefinovaly a my nezůstávali v roli bezmocných obětí či vzteklých bojovníků. Zpoza bolesti a adaptací, jež jsme si vytvořili a které nás drží ve traumatickém odpojení, stažení a v reaktivitě, můžeme skrze vhodné terapeutické metody začít odhalovat a poznávat naše pravé, zdravé a přirozené já. Když pochopíme, že naše úzkost, vztek, stud, chronické potíže nebo závislost a deprese jsou „normální reakcí na abnormální okolnosti“, tak můžeme pochopit i to, že naše traumatické otisky a strategie přežití nejsme my, že se s nimi nemusíme identifikovat a že můžeme onu zmíněnou díru začít zacelovat, tedy směřovat k uzdravení a celistvosti. Je k tomu ale zapotřebí důvěra, otevřenost, zranitelnost a soucit. Soucit hlavně k sobě samému.

Terapeut | Terapeut Brno | Terapeut Ostrava | Terapeut Plzeň | Terapeut Liberec | Terapeut Olomouc | Terapeut České Budějovice | Terapeut Hradec Králové