Už je to tu zase. Sedím ve vaně pod tekoucí sprchou, kapky vody mi stékají po paži a po celém mém tě

Už je to tu zase. Sedím ve vaně pod tekoucí sprchou, kapky vody mi stékají po paži a po celém mém těle. Necítím nic, jen možná trochu úlevu. Tohle je jediné místo, kde na mě nemůžou. Tohle je jediné místo, kam mé věrné kamarádky úzkost a deprese nemají přístup, tekoucí voda, kapky stékající po mně. Kapky mi rozumí, nesoudí a spolu s sebou někam skrz vodovodní trubky si vezmou všechno zlé, co se ten den stalo. Tady cítím alespoň trochu svobody. Tady jsem pryč od všeho, od všech a konečně necítím nic. Snažím se nabrat sílu na další den, kdy mě to zas všechno bude pronásledovat, ta minulost. Už nechci, nemůžu a nevím, jak dlouho ještě budu moct takhle pokračovat. Proč mě otcovy činy pronásledují den co den, proč se za něj cítím odpovědná. Já přece nemohu za to, že nás psychicky týral. Já nejsem on a nikdy jako on nebudu. Nechci. Ale nevím, kolik toho ještě snesu. Pocit viny za jeho činy a i za to, že mu po těch letech nejsem schopná odpustit. Ta úzkost, její stavy a paní deprese, která zas převzala vládu. Vím, že si nic neudělám, neublížím si. Protože jediné, co mě drží je má bodoucnost. Jediné, co mě drží je, že jednou přijde den, kdy mu odpustím, budu schopná ho vídat, budu mít vlastní rodinu a budu zažívat každodenní problémy, trable i radosti života. Ale co když to nestihnu? Co když se uchlastá k smrti a umře.. A pak tu budu já a ta vina, že mu nemohu odpustit mě sežere. Jsem tu, sedím pod tekoucí sprchou. Připomíná mi zvuk deště. Zacpu si uši, v dálce slyším jakoby zvuk deště, ale na co se soustředím je má maličkost, slyším každý nádech a každé "buch buch" mého srdce. Radost. Tak přece uvnitř ještě žiju.