Nevím co si počít

Dobrý den, mám problémy a potřebuji už opravdu poradit nebo to skončí tak jak nechci.
Týká se to střední školy. Po základce jsem nastoupila na střední zdravotní školu kde mě v prváku docela dost šikanovali. Já prošla do druháku, kde už to bylo o trochu lepší,protože lidi kteří mě šikanovali propadli nebo odešli. Ale o tom už žádná, to už je dlouho a v rámci možností jsem s tím vyrovnaná, nemyslím na to ani mě to nijak zvlášť netrápí. Trápí mě úplně něco jiného. V tom druháku jsem propadla, na opravné zkoušky jsem prostě nešla. Opakovala jsem druhý ročník na stejné škole, ale stalo se to samé, jenže z důvodu, který mě ještě teď po nkolika měsících hodně trápí a nevím jestli to jen tak přestane. Začala jsem žít s mým přítelem, a otěhorněla jsem. Otěhotněla jsem v druhém ročníku střední školy. Říkala jsem si co dělat, ale rozhodli jsme se, že si dítě necháme. Plánovala jsem si svůj život jak si ho udělám v budoucnu s dítětem, ale pak se stalo to, že jsem v třetím měsíci potratila, docela jsem se z toho psychicky zhroutila a můj život začal být zase o něco těžší. S přítele jsme to přešli, ale mě to stejně i tak trápí. Vlastně kvůli tomu jsem opakovala ten druhý ročník po druhé. Ne, že bych to třeba nezvládla, ale daná věc se stala skoro u konce školního roku. A já si už rovnou co jsem se do školy po potratu vrátila zažádala o další opakování. Celé prázdniny jsem se více méně stěhovala k příteli už opravdu nastálo, i svého králíčka jsem si už vzala. V září jsem nastoupila do školy ve městě kde teď s přítelem bydlím, opakuji druhý ročník, ale zase je to prostě na nic. Jednou mě prostě napadlo, že zůstanu doma říkala jsem si že jeden den se nic nestane, ale z jednoho dnu byl najednou jeden měsíc a pár dní. Do školy jsem se pak teda vrátila, když už moje svědomí opravdu hořelo, paní učitelka vzala mé omluvenky a vše omluvila, až jsem se divila. Pak jsem chodila do školy asi týden,a zase to samé. Už chybím opět zase týden. Já opravdu nevím co se sebou dělat. Když si to tak uvědomím mám všechno a jsem šťastná. Mám už milujícího snoubence, který mi slibuje hory doly, A opravdu na něm vidím, že mě miluje a zbožňuje. Mám rodinu, která se ke mě chová hezky a bez rodiny bych si nemohla koupit nic hezkého, protože mi každý měsíc dává mamka nějaké peníze,(protože ještě nepracuji i když žiji s přítelem). Přijde mi to blbé, ale tak si můžu dovolit každý měsíc nějaké to pohlazení po duši, nějkou věc kterou jsem dlouho chtěla, zkrášluji tak náš byt. A přítel se vlatsně stará o placení výdajů - nájem, energie, auto) Mám spoustu času pro sebe, nikdo mě neotravuje. Každý den se těším na přítele až přijde z práce. Možná že mě s ním pojí i věc, která mi hlodá v hlavě - naše miminko. Beru to tak jak to je, ale prostě mě to u srdce bolí. Teď mě nejvíc trápí ta škola, vím že je mojí motivací také to že kdybych ji dodělala mohla bych s přítelem to dítě zase mít. A ne náhodně. Je to vlastně moje jediná motivace. e to vlastně moje jediná motivace. Mě už přijde, že se k nám ti učitelé chovají trochu neuctivě a ne jako k dospělím, mě to vadi, rptože jsem starší. Přijde mi že mě tam nikdo z učitelů nenechá mluvit a cítím se tam divně. Více méně si mě ve škole nikdo nevšímá a to mi vyhovuje vzheldem k tomu, že mám starost ještě s domácností a tak. Já vážně nevím co dělat. Potřebuji do té školy chodit když si to tak vezmu už jsou to jen dva roky, ale mám opravdu pocit že stejně někdy vynechám, ale nesmí to být tak často.
Nevím jestli takové téma vy vůbec můžete a chcete řešit, jestli něco takového řešíte ale já mám pocit že potřebuji pomoci.